Michal Tuška: fotograf volné přírody
Troubení tohoto jelena jsem slyšel opakovaně při ranních i večerních pochůzkách v mé oblíbené lokalitě. Vždy se ráno vracel na stejné stávaniště, do nepřehledného houští nedaleko kaliště, večer odtud zase vycházel, jen pokaždé jiným směrem. Ke kališti se tu nepozorovaně dostat nedá, cestu blokují polámané a vyvrácené staré stromy a vrbové houštiny plné suchých napadaných větví. Proto jsem musel čekat na blízkých cestách, které musel při svém pohybu z úkrytu přetnout. Vše záleželo především na směru pohybu laní a samozřejmě na pohybu větru. Laní tu bylo oproti dřívějším dobám žalostně málo a vítr foukal špatný, převážně východní. To je další nepříjemnost, protože pro dobrou ranní fotku je třeba přijít od východu. Je potřeba fotit se světlem v zádech, aby první paprsky rodícího se dne daly šanci na použitelnou fotku. Abych byl včas na správném místě musel jsem do lesa vstupovat ještě za totální tmy. Cestičky tu znám mnoho desítek roků a i když se les na těchto místech od základu změnil, dokážu tu chodit dodnes bez světla. Při jednom ranním pokusu jsem už při odbočení z hlavní cesty na starý závoz uslyšel troubení tohoto jelena právě z míst, kterými jsem potřeboval projít. Zdálo se, že se pohybuje od potoka směrem ke kališti v houštinách, a musí tak přesadit cestu, po které jsem právě šel. Doufal jsem, že tudy projde za rozbřesku, možná o hodinku později a asi o sto padesát metrů dál, ale tuhle šanci mi nenabídl. Právě v těchto místech je ještě zbytek původního starého listnatého lesa. Pod klenbou starých stromů je však tma jako v hrnci. V otevřeném lese stačí svit hvězdné oblohy i bez měsíce, ale v podobných místech moc nepomůže ani měsíc. Když jsem byl asi uprostřed temnoty, ozvalo se zlostné zatroubení někde přímo přede mnou. Oba jsme se potkali na stejné cestě na vzdálenost pár desítek metrů. Nevím, co v takové situaci vidí jelen, ale z jistotou můžu prohlásit, že já nic. Stál jsem někde uprostřed cesty a čekal, co se bude dít. Totéž zjevně napadlo i jelena. Až po delší chvíli jelen znovu popuzeně zatroubil, rovnou do mého směru. Věděl jsem, že stojím právě někde vedle silných dvou kmenů javoru a pomaličku jsem se sunul na okraj cesty aby má silueta, tedy pokud jelen nějakou vidí, splynula s jejich kmeny. Další zatroubení už nepřišlo, ale praskla větvička za cestou, směrem ke kališti. Bylo jasné, že mě jelen nerozeznal a ani nenavětřil. Jinak by následoval nějaký zbrklý, překotný pohyb, případně beknutí zrazeného jelena. Mohl jsem tedy pokračovat v původním směru. Dvojici temných zatáček ve starém lese jsem měl konečně za sebou a zasedl za stativ pod provizorní maskování v rovném úseku cesty, mezi mladými porosty. Bohužel se to ráno už jelen od kaliště nepohnul, jen občas reagoval na troubení mladších jelenů. Podobně těsně, ale již za dobrého světla jsme se v okolí potkali ještě dvakrát, ale vždy jsem jen jelena zahlédl mezi vegetací ve směru od nebo k jeho stávaništi. Až čtvrtý pokus se konečně vydařil. Vyšel konečně tam, kde jsem ho několikrát čekal. V dobré vzdálenosti, jen bohužel o chvíli dříve, než ranní světlo dosáhlo svého optima. Také mlžný opar fotce moc nepřidal. Jako dokument pěkného zážitku to však docela postačuje.