Michal Tuška: fotograf volné přírody
Srnčí na šafránu.
I když je mi vaření docela příjemnou zálibou, nenechte se zmást. Nic pro fajnové jazýčky z toho nekouká. Název jako z nóbl jídelníčku kulinářského festivalu sice evokuje něco chutného k snědku, a opravdovým gurmánům možná i samovolně spouští Pavlovovy reflexy, leč vše je jinak.
Každý rok pozorně sleduji jarní tání sněhu, především v mé oblíbené lokalitě, podhůří Nízkých Tater. Když to sněhové podmínky dovolí, hned vyrážím na první medvědí výpravy. Situace v tomto místě je negativně ovlivněná severní polohou a sníh tu často blokuje dlouhou přístupovou cestu až do začátku května. Několikrát jsem pro silné medvědí nutkání nevydržel až do tohoto pozdního termínu a nechal se ke hřebenu přiblížit sněžným skútrem, což je zajímavá a místy dobrodružná akce, ne však zcela levná. Také jsem párkrát zkusil vynést všechnu výzbroj i ostatní potřebné propriety až z doliny pěšky. Jednou jsem takto o Velikonocích málem v závějích zahynul.
Letos bylo sněhu méně a již v půli dubna byla téměř celá cesta sjízdná. Jen poslední půl kilometr ještě kladl studený odpor firnovými závějemi. Loučky v horní části kopce už sněhovou peřinu odestlaly, zůstal tu jen poslední polštář firnového jazyka v nejhořejší části.
Hned, jak zmizí poslední krystalek firmu, z mokré země začnou rašit byliny. Tou úplně první je tu všude kolem šafrán karpatský. Štíhlý sytě fialový kalich se po rozevření pochlubí krásně kontrastními, ostře zlatavými tyčinkami s oranžovou čnělkou. Neuvěřitelnou silou se tento křehký kvítek dere vrstvou spadaného listí k jarnímu slunci. Ranní sněhová přeháňka je před pár minutami zasypala zmrzlými krupkami. V bílé ploše je kontrast s tmavě fialovou ještě krásnější. Teplý dech jara však krupky brzo rozpustil. Na květech šafránu se tak rozzářily desítky vodních kapek. To vše sleduji jen z okénka fotokrytu. Nejraději bych vyšel ven a pořídil detaily této nádhery. Přijel jsem ale fotit zvěř a tak jsou priority jinde. Kryt je potřeba neopouštět, i když je to těžké dilema. Murphyho zákony hovoří jasně: „Pokud kryt opustíš, naschvál právě přijde zvěř, kterou tímto na dlouho zradíš. Pokud kryt neopustíš, nepřijde samozřejmě nic, ale neuděláš ani krásné fotky šafránů“. To všechno už dávno vím, ale po letech fototrápení se snažím dodržet původní plán. A tak se i stalo. Kvítky oschly a zvěř nedorazila.
Po celkem studené noci přišlo krásné svítání. Vylézt z pod deky a usednout k okénku v prochladlém krytu je otázka vůle. Čím jsem starší, tím je jaksi potřeba vůle výrazně větší. Jsou dny, kdy už se dostatek vůle nedostaví a já zůstanu v teple pod dekou. To obvykle pokud je počasí nevalné a ani případná fotka by za moc nestála. Jsem ale i tak rád, že jsem přece jen vyrazil do lesů.
Medvědi, ani jiná velká zvěř, se obvykle první ráno u krytu neukáží. Dnešek nebyl výjimkou. Po východu slunce jsem se opět natáhl pod deku a chvíli si rovnal dlouho shrbená záda. Z venku přišel šelest a po chvíli se opakoval. Opět jsem sedl k okénku, před kterým se objevil srnec se srnou. To se tu často nestává. Oba nespěchali a klidně popocházeli loučkou. Vypadalo to, že se živý prvními výhonky trav, ale při podrobném přiblížení jsem v hledáčku zpozoroval, že konzumují výhradně květy šafránu. Pomalu procházeli od květu ke květu a systematicky je ukusovali. Fialová barva za jejich těly mizela. Soustředěně a v klidu tak procházeli loučku asi dvacet minut. Pak zmizeli za horizontem. Den už pokročil a já se konečně pohodlně natáhl ve snaze se zahřát a také dospat chladnou noc. Před polednem jsem pod krytem zaregistroval další pohyb. Tentokrát to byl jiný srnec, s parožím bez líčí. Bez rozpaků se dal do stejné činnosti – plenit šafrán. Před objektivem se mi motal skoro hodinu, ale bylo špatné, polední světlo. Ve tři hodiny přišla samotná mladá srna a jak jinak, zapojila se do plánu zničit šafrán. Procházela loučku cikcak a hledala místa s lepší koncentrací šafránu. Těch už na malé loučce mnoho nezbylo. I ona po delší době zmizela za horizontem. Před večerem mě zaujal hluk generovaný prudkým během, to mladá srna sbíhala loučkou. Čekal jsem s nastaveným fotoaparátem, co že ji tak vyděsilo, ale nakonec za ní běžel jen už známý srnec, skoro jako při říji. Ten se po chvíli vrátil na loučku a pokračoval už jen v paběrkování krásných kvítků. Zbylo jich tu opravdu jen jako šafránu.
Se západem slunce obvykle přichází první zvěř. Ta se ale nekonala, protože ještě dříve přišel silný vítr. Ten pro velký úspěch setrval až do následujícího dne. Tím bylo další představení zvěře před krytem odročeno na neurčito. 
Byl to však pěkný příklad, jak si příroda s ochranou přírody hlavu nedělá. Ochranář by člověka za zlovolné utržení šafránu vyděsil pokutou s existenčními dopady, na srnčí zvěř ale nemá. Příroda totiž funguje ve své podstatě i bez nás velmi dobře. Na tuto loučku chodím víc jak deset let a šafrány tu každý rok kvetou zhruba stejně. Jen se bojím, aby nějakého zapáleného ochranáře nenapadlo řešit problém šafrán versus srnec doporučením k redukci takto v horách „jistě přemnoženého“ druhu. Na podobné podněty tu čeká pomatená smečka lovců, která pak bez ohledu na lokální reálné stavy postřílí pro jistotu vše co potkají…
To by pak opravdu „Srnčí na šafránu“ bylo pouze kulinářské téma…
P.S. Jako vždy se omlouvám kompetentním ochranářům. Chránit přírodu je totiž nutně třeba. To však spočívá ve zcela jiné činnosti a protivníkem tu jsou zcela jiné zájmy než mlsný srnčí jazýček.