Michal Tuška: fotograf volné přírody
Muráň 2020
Mnoho let trávíme se ženou dovolenou na Muráňské planině. Nejen pro krásnou a poměrně nedotčenou přírodu, ale také pro větší výskyt šelem. Na nějakou formu kontaktu s nimi se dá docela dobře spolehnout. Přinejmenším čerstvé stopy se dají najít snadno. I medvědí pobytové znaky jsou častým zpestřením každé vycházky. Několikrát jsme večer v příjemném posezení na balkóně chaty slyšeli z okolního lesa vlčí vytí. Před pár roky samotářský vlk ulovil mladou laň na nedaleké loučce. Našel jsem ji hned druhý den našeho pobytu. Většinu následujících dovolenkových rán i večerů jsem proseděl nedaleko od torza laně, ale příchodu šelem ani dobré fotky jsem se nedočkal.
Letos to také začalo dobře. Tedy pro nás. Laň z tlupy vysoké zvěře, jejíž stopy jsem našel hned po příjezdu, to ovšem stálo život. První noc nás v odlehlé lesnické chatě z nedaleké stráně vzbudil hrdelní nářek rdoušené laně. Když spokojeně spíte daleko od civilizace, v černočerné tmě hlubokého lesa, je takovýto zoufalý nářek, zdánlivě hned za otevřeným oknem, drsným probuzením. Je třeba si ihned připustit, že ulovená zvěř je na tom mnohem hůř.
Ráno jsem vyrazil krajem luk pod kopec, kde vlk zjevně lovil. Na rozmočené půdě po každodenních bouřkách jsem snadno našel oblouk hluboce vytlačených stop prchající jelení tlupy. Trošku těžší bylo nalezení stop vlka, který se snažil kratším obloukem nadběhnout prchající zvěři před vstupem do lesa. 
Na kraji louky ani lesa jsem ale vlčí kořist nenašel. Les se zvedá do prudšího svahu a je vcelku nepřehledný, podrostlý menší vegetací a hustým kapradím. Tady je na nalezení mrtvé laně jen minimální šance. Po pár pokusech jsem svou snahu vzdal. O přítomnosti úlovku však jasně svědčil křik a přelétání několika krkavců. Předpokládal jsem mylně, že ulovenou laň má na svědomí opět jen jeden silný vlk, více stop jsem na louce nenašel. Před několika roky, jak už jsem tu psal, jsem také v úvodu dovolené našel čerstvě strženou laň, ale žádná šelma se celý týden u kořisti neukázala. Tentokrát nešlo o lov vlka samotáře, ale o úlovek pro nasycení vlčí rodiny. Vlk sice podle stop lovil sám, ale pak došel pro rodinu k hostině. I když možnou spolupráci vlčice nevylučuji. Podle všech dalších indicií se právě z tohoto důvodu všechna jelení zvěř stáhla jinam. Po dobu celého mého pobytu se k potravě smečka zjevně vracela a tím se z okolí spárkatá zvěř rychle vytratila.
Já měl štěstí až poslední večer. To jsem dal na radu ženy, která nevím kde v kosmu vycítila dobrou šanci právě na konci louky pod vlčím kopcem. Už při příchodu jsem fotil lišáka ve večerním slunci. Po mém důkladném zamaskování se stejný lišák loukou opět vracel a došel až před objektiv, trčící z krytu.
Pár fotek jsem stihl udělat, ale okolí spasené louky nabídlo jen fádní kulisu. 
O půl hodiny později, když už šero valem houstlo, jsem v průseku lesa zahlédl pohyb. Měl jsem dojem, že vidím tři kusy srnčí zvěře scházet průsekem k mé pozici. Po chvíli jsem však v kapradí rozpoznal tři vlky. V závěsu šel čtvrtý. Ihned jsem se snažil šelmy nalézt v hledáčku fotoaparátu, ale objektiv neostřil. Nejen to, fotoaparát nereagoval na žádný podnět! Vlci se poměrně rychle blížili lesem a foťák stávkoval. Před půl hodinou bez problémů fotil lišáka, ale vlci si nesli svou silnou auru, která citlivou elektroniku zcela vyřadila z provozu. Je také možné, a v kontextu s podobnými, opakujícími se excesy v klíčových okamžicích mé fotografické činnosti, že jsem tím generátorem blokujících vln já sám.
Vlci byli zjevně nakrmení a v dobrém rozmaru. Nikam nespěchali a dokonce si vlčice na chvíli lehla. Směr jejich pohybu naznačoval, že jejich jelení spižírna bude asi někde výše ve strání, než jsem hledal. Dva potomci ještě chvíli pokračovali mým směrem, ale nakonec se bez matky raději otočili k návratu. Já zatím zuřivě bojoval s technikou, resetoval fotoaparát, vytáhl a založil baterii a má radostná energie se v mžiku změnila v těžko potlačovaný hněv. Tyto klíčové fotografické prohry se mi nějak generují do omrzení mnoho let. Má energie vyzařovaná do okolí se radikálně změnila, od zcela nadšené a pozitivní, v energii, nebál bych se říci – vražednou, která neušla citlivým smyslům vlčice. Zaměřila se rentgenovým pohledem na kryt a uvědomila si nenápadnou změnu ve známém revíru. Potom i se zbytkem rodiny odešli po vrstevnici hustým lesem mimo dohled a šanci na opravu prvotního nezdaru.
Když se mi konečně podařil exponovat první snímek, je na něm jen rozmazaná, zcela nezaostřená zelená plocha. Zelená prý uklidňuje! Chtěl bych vidět, koho by zelená v dané situaci uklidnila… U dalších snímků se kvalita postupně zlepšovala. Bylo na nich již patrné, že se snažím fotit vlky, ale k maximální dosažitelné kvalitě za daných podmínek jsem se vůbec nepřiblížil.Nejlépe dopadlo ruční ostření, ale pro značný stupeň rozezlení a nervozity jsem asi třásl fotoaparátem nad možnosti stability stativu. No co, viděl jsem vlčí rodinu, i když otce vlka jsem vlastně zahlédl jen na okamžik. Na i tak špatných snímcích samozřejmě není vůbec. Právě tohoto vlka jsem chtěl mít vyfoceného nejvíc.Když vlci odběhli, ještě chvíli jsem v němém úžasu dumal nad ohromnou příležitostí i ohromnou smůlou.
Když jsem pak objektiv namířil na okraj nedaleké protější lesní stěny, v hledáčku se okamžitě objevil jasný a ostrý obraz kvetoucích bylin. Závěrka s ohromnou samozřejmostí poslušně tiše cvakla. Na displeji se rozzářil náhled snímku běžné lučních květin...
Slyšet noční lov vlků v hlubokém lese daleko od civilizace, najít a přečíst stopy lovu a pak ještě pozorovat několik minut vlčí rodinu při poklidném pohybu lesem, je zážitek i bez fotografie. Nemít foťák, užil bych si jejich pozorování mnohem víc. Jen srdce fotografa nakonec trpělo jako pes. Jako už mnohokrát…