Michal Tuška: fotograf volné přírody
Skály a hory
Skály mám rád, vždycky mě nějak magicky přitahovaly. Nejprve jen ze spodu, z výšek jsem měl v dětství panický strach. Později však tento strach poměrně rychle vymizel. Zato radost z rozhledů skalních výšin se rozvinula až do potřeby horolezeckých aktivit.
Možná jsem měl štěstí, začal jsem s lezením v době, kdy to byl velice rozšířený sport. Dosti známých se kolem skal pohybovalo a také jsem později dosti přátel u skal našel. Charakterizoval bych tuhle etapu života jako „Šťastné období horolezecké“. Běžně lezly i celé rodiny. Často jsme se u skal potkávali se spoustou podobných rodin a i s dětmi večer sedávali okolo společných ohňů. Horolezci měli svá práva a leccos se jim také v přírodě tolerovalo. Bylo ale nutné se prokázat platným průkazem, který nebylo zase tak moc jednoduché získat. Vzhledem k malému zastoupení skal v naší české kotlině byl občas problém se na vyhlášené horolezecké cesty dostat. Někdy bylo i nutné spát rovnou pod nástupem cesty, aby člověk nemusel po rozednění čekat v řadě.
Naše česká příroda nabízela jen několik druhů skal, i to v celku v omezeném počtu. Lépe na tom byla tehdy ještě společná slovenská krajina, ale tam se lezlo především v Tatrách. Ohromné množství vápencových skal přišlo do módy až později. Typ skal také vychovával své specialisty. Třeba „ pískaře“. Lezlo se hodně „vápno, žula i slepence“. Všechny tyto povrchy mají „svá špecifiká“ a zdaleka ne všichni lezci uměli lézt po všech skalách. Mohl jsem často vidět, jak špičkoví pískaři zcela pohořeli na vápnu nebo vynikající "žuloví tatranci“ byli zoufalí na písku, kde se neodvažovali k prvnímu kruhu. Sám jsem měl nejraději písek a také žulu. Vápno, tedy to moravské, mě spíše odpuzovalo, ale uznával jsem lezce, kteří na tomto doslova vyleštěním povrhu dokázali lézt.
Teplou část roku jsme jezdili na pískovce do Čech a v zimním období jsme lezli v Tatrách. Lezecké Tatry jsem měl hodně rád, i když jsou to dosti zvláštní hory. Zdají se snadné a dostupné, dovedou však být zákeřné ohromným celoročním objektivním nebezpečím. Přitom se tam většinou lezly technicky jednodušší cesty,než třeba na menších pískovcích. Hory totiž stojí mnohem více sil a dost sil musí zůstat i na bezpečný návrat. Na sebetěžší stěně nebo věži mimo vysoké hory je možné slanit a jít na pivo nebo čaj při kolapsu sil nebo nepřízni počasí. Na těžkém výstupu v horách to prostě nejde.
Nejlépe většinou lezou „domorodci“. Mají to v krvi, ale hlavně za humny. I když jsme po jisté době lezli i kvalitní cesty, na domorodce jsme se chodili dívat, stejně jako turisti na naše výkony. Některé těžké lezecké cesty jsem dodnes nepochopil. Jediné uchopitelné vysvětlení mi připadá, že při velice intenzívním fyzickém tréninku se začne paralelně rozvíjet i psychická schopnost na skalách levitovat. Domorodci ale měli vždy trošku potměšilé nápady. Tím, jak své skály znali a zvládali, mnohdy chystali v cestách nečekané záludnosti, ale o nich později. Velká většina lidí tehdy lezla především pro sebe, a nebyl to exhibicionizmus. Často se právě těžší cesty lezly pro větší soustředění zcela bez obecenstva. Možná že i z tohoto důvodu se málokdy padalo. I to obvykle jen do jistícího lana.
V dobách mého lezení se používaly všemožní horolezečtí průvodci, myslím v tištěné formě. Někteří autoři dovedli lezce zmást i na jasném pilíři. Jeden tatranský průvodce byl pro představu obecně nazýván „Kroutil&Bloudil“… To však spíše lezce drželo v ostražitosti. Nebyly mobily a najít si cestu bez podrobné znalosti terénu nebo mapy bylo těžké na pískovcích, ne tak v horách. Někdy jsme vylezli zcela jinou cestu, než do které jsme původně chtěli nastoupit. To i v Tatrách. Také třeba na Poledňové věži v Adršpachu – „Ádru“, jsme z původní čtverky stoupali pro nás extrémní a v té době již nelezitelnou cestou s původní klasifikací šest. Chyběly tu ale klíčové (zcela nicotné) původní chyty. Ty již dávno podlehly snaze lezců. Cesta se jmenuje „Útěk z Bořkovic“ a my byli přes veškeré pokusy šťastní, když jsme odtud nakonec utekli také. 
Na můj první víkend v Ádru si pamatuji také moc dobře. Bez jakékoli zkušenosti s tímto zvláštním lezením jsem se na víkendovém oddílovém soustředění dal do páru s hochem, který tu byl podruhé. Říkejme mu třeba Lojza. Lezl dobře, ale zvláštně. S velkou dávkou sebejistoty prohlásil, že dnes vylezeme komín na Krále. Jde o jednu z výškových dominant celé skupiny Království. Pětkový komín se obvykle nastupuje z náhorní strany věže, kdy pod lezcem už zeje puklina dobrých deset metrů. Dole se ještě zužuje do tenké štěrbiny, do které zapadnout by byla ohavná smrt. Lojza se navázal a bez otálení vlezl na rozpor mezi dvě hladké stěny pukliny. Když jsem se podíval pod něj, zatím neměl žádné postupové jištění, dělalo se mi docela zle. On ale klidně postupoval rozšiřujícím se komínem. Už byl dosti vysoko a stále žádné jištění. Až o něco výše uviděl první jistící kruh cesty. Domorodci mají totiž zvláštní teorii, že v komíně nebo ze spáry nemůže nikdo vypadnout… (viz dřívější věta o potměšilosti).
Bezpečí kruhu bylo sice už relativně blízko, ale dolů až do konce trhliny hluboko pode mnou se výška lezce každým jeho pohybem zvětšovala. Tu jsem prvně zaregistroval zvláštnost v lezení spolulezce. Když byl na hraně svých psychických možností, začal jaksi divně temně mručet a postupně se jeho napjaté tělo celé rozvibrovalo (v horolezeckém názvosloví „telegraf“ případně „šicí stroj“). Když už jsem čekal, že bez založeného postupového jištění prosviští kolem mé pozice a zmizí někde dole ve štěrbině obřího kamenného struhadla, konečně zacvakla v kruhu karabina s lanem a ozvalo se očekávané „dober“. Ve stejný okamžik jsem pevně dobral volné lano a zavolal signál „jistím“. Poměrně brzo překonal svalové vibrace, nabral další optimizmus, se kterým vyrazil k modři oblohy nad tmavým komínem. Tady se stěny komínu už tak vzdalovaly, že i jeho dlouhé tělo mělo problém v rozporu pokračovat. Rozpětí rukou i nohou jen taktak stačilo poskytnout potřebnou oporu. Další jištění už komín nenabízel, domorodci totiž spočítali, že od prvního kruhu už až na dno průrvy při jištění nespadnete. I když svému řemeslu zjevně rozumí, nás nováčky to zase tak moc neuklidnilo. Když už bolavé klouby i svaly v širokém rozporu začaly hlásit problém a jistící kruh ani možnost založení bezpečné smyčky do neexistující štěrbiny nebyl k dispozici, uviděl prvolezec na hraně přilehlé jehly další jistící kruh. Štíhlá jehla s hlavní věží Krále vytvářela lezecký komín, který jsme si zvolili za naši cestu. Objevený kruh byl zjevně mimo naši trasu, byl však jistotou k pomilování. Ani vymanit se ze širokého komínu a přelézt do stěny sousední věžičky nebylo nijak snadné. Lojza těžký překrok sebezáchovně zvládl. Na opačné straně Jehly, než byl komín s naší původní plánovanou cestou, a také hodně výše, byl patrný další kruh a tím i logická postupová cesta k vrcholu. Zpět do šíleného komínu se mu už nechtělo. I dalšího postupového kruhu nakonec dosáhl. Spokojeně si do masivního kruhu v kolmé věži zapnul připravenou odsedovou smyčku a založil jištění pro můj výstup. Po chvíli slyším volání: „Toš jistím, poť“. Na druhém konci lana v celku přímém stoupání, je to obvykle mnohem snazší, není kam spadnout. I když jsem tak těžký komín ani výlez do stěny Jehly nikdy nelezl, lano mi dávalo pocit klidu a po chvíli jsem seděl ve smyčce vedle kolegy.
Rozhled do krajiny z této výšky je fascinující. Pohled nad jistící kruh mi ovšem sevřel hrdlo. Téměř kolmá, hladká skála vedla ke špičce jehly bez viditelné možnosti dalšího jištění. Na uzoučkém vrcholku věže může být plocha tak pro jeden zadek. To jsem ani netušil, jak vrchol opravdu vypadá a co nás na něm čeká. Nechápal jsem ani, jak se od našeho jištění dostaneme dále, přes téměř svislou stěnu bez chytů. Drobné oblinky pískovce ( rajbas) jsem za možné chyty rozhodně nepovažoval. Kolega se zamyslel a prorocky pronesl: „bude to asi stavění“. Pak mi vysvětlil tuhle lezeckou taktiku, o které už naštěstí alespoň slyšel. Prvolezec se odepne z odsedové smyčky a je jištěný druholezcem. Protože v podobných místech není v dosahu chyt ani stup, posloužit musí tělo druholezce. Abych se pouhým vytvářením živého žebříku příliš nenudil, musel jsem současně měkce jistit prvolezce. Největším nebezpečím při jištění ve stavění je krátký tvrdý pád lezce bez prokluz lana v jištění. Tvrdý pád na tak krátké délce lana může ohrozit jeho pevnost „velkým pádovým faktorem“. Při delším pádu se lano chová jako pružina a kompenzuje, spolu s třením v karabinách, značnou část pádové energie. Právě krátký pád s tvrdým jištěním by byl na hraně možností našeho lana.
Zpět do lezení. Jako postupový bod jsem posloužil dobře. Lojza si nejprve stoupl na smyčky mého úvazu, později na má ramena, ale ani tak se mu nepovedlo ve stěně ničeho zachytit. Zdálo se, že tím má podpora končí. Když už mi pošlapaná ramena začala bolet, zvedl jsem ruku ke skále, kam jsem jenom dosáhl. Má pěst opřená o pískovcovou stěnu byla nevyšší stup pro jeho nohu. Druhou rukou jsem přitom lehce povoloval jistící lano. Ve velice nejisté pozici se mu nakonec povedl první samostatný krok a po pár posunech vzhůru našel i dobré místo k odpočinku. Tam sbíral síly, motivaci a morál (odvahu) pro další postup k vrcholku Jehly. Tento děj trval dosti dlouho. Seděl jsem relativně pohodlně v sedacím úvaze zavěšený ve stěně k velkému ocelovému jistícímu kruhu a kochal se rozhledem do nekonečné hloubky údolí. Také jsem si prohlížel mé vybavení, fungl nové dědkovské kostkované bačkory, napuštěné seshora chemoprenem pro větší odolnost a pevně sešněrované padákovou šňůrou - jiné lezačky se tehdy na pískovcích nepoužívaly a prodejny horolezeckých potřeb ještě v ČR neexistovaly. Větší zneklidnění však představoval sedací úvaz, který nese nejen mou váhu v odsedu u kruhu, ale měl by vydržet i dynamický moment pádu. Sedák si každý sháněl sám, opravdový se dal koupit jen v zahraničí. Já si ho ušil ze silonových bezpečnostních autopásů a opletu požární hadice na běžném domácím elektrickém šicím stroji. Občas jsem měl pocit, že ve švech mírně lupe. Když jsem zhodnotil, že v tuto chvíli už nic nenadělám, pohlédl jsem dolů do údolí. Po jarní rozkvetlé louce šel mladý pár. I z této dálky bylo jasné, že šlo o pár zamilovaný. Dva mladí lidé se také kochali krásným prostředím podbarveným jejich citovým rozpoložením. Tu si povšimli dvou bláznů na nejvyšší věži Království. Lehli si na mez a se zájmem pozorovali ty směšné postavičky kdesi nahoře. V tu chvíli jsem si ohromně přál být na jejich místě a sliboval jsem si, že jestli tohle přežiju, už se sem nikdy lézt nevypravím (to se ovšem nepovedlo).
Z rozjímání mě vytrhl hlas z hůry. „bacha, lezu“. Dva milenci v louce se z mysli vypařili a zcela jsem se soustředil na pohyby lezce nade mnou. Kde vzal větší jistotu v téměř stejném povrchu věže vážně nevím, ale docela mu to najednou šlo. Blížil se k vrcholku Jehly. Oba jsme logicky čekali, že na vrcholku bude bezpečný jistící kruh. Určitě větší šok měl kolega, když zjistil, že žádné jištění na špičce není. Jen propast na všechny strany a nejhorší právě do hlubokého tmavého komínu, naší původní trasy. Tmavá průrva komínu oddělovala lezce od pokračování v cestě k vrcholu. Domorodci totiž při vytvoření této cesty s jistou dávkou krutého humoru, nechali přepad do protější stěny bez jištění. „ Vždyť lezete sedmičku, tak to už musíte něco umět a psychicky to zvládnout!“ Přepadnout přes průrvu jistě metr a půl širokou nad touto hloubkou, bez zajištění na vrcholku, nedovolovalo chybu. Také tu zákeřně nebylo nic pro případné slanění z věže, když lezec nenajde morál na překonání průrvy. Na prvolezce jsem neviděl, jen jsem slyšel rozčílené mumlání a nadávání. Pak se ozvalo „jisti! du!“ Jak to udělal nechápu, asi mu strach chybovat nedovolil, ale opravdu přepadl přes tu příšernou „šluchtu“ a nějak se ve stěnce Krále zachytil. Domorodci opět zdařile zhodnotili situaci a řekli si: „kdo vylezl až sem, ten už to na vrchol musí dolézt. Tady už se namáhat se založením posledního jištění nebudeme“. Kousek pod vrcholem trčel ze skály mohutný „slaňák“ (ocelový hák určený především k vložení lana pro slanění z věží). Tu byla konečná jistota zajištěného dosažení vrcholu. Když se z nebe ozvalo „Jsem nahoře, shoď mě“ Bylo vyhráno. Shodil jsem jištění, povolil lano a čekal na povel "jistím, toš poť“ .Odlézt od kruhu u stavění samotnému lezci obvykle nejde a musel jsem asi dva metry vyručkovat po laně. Dál už lanem zajištěná cesta k vrcholku Jehly bylo docela pěkné lezení. Pohled z její špičky do stěnky Krále a do hlubin komína, spolu s neskutečnou délka přepadu nad ním, byl však mocný zážitek i při jištění seshora. Absolutně nechápu, kde vzal kolega tu drzost přepad uskutečnit, zvlášť, když věděl, kde až se nacházím s jištěním a jak hluboko by se do komína propadl. Také by při pádu vymetl komín i celý bok Jehly, já jistil z venkovní strany věže. Když jsme si o něco později na relativně prostorné hlavě Krále podali ruce, byl to nepopsatelný zážitek. Ještě společný zápis do vrcholové knihy, schované na každé věži v kovové schránce. Tu je vždy mapka a popis cest vedoucích na vrchol. Z popisů cest bylo jasné, kde jsme z těžké pětky v komíně odbočili na nesrovnatelně těžší sedmičku přes Jehlu. Nu což, tento zážitek už nám nikdo nevezme…
Neubráním se přidat ještě jeden z Tater. S kamarádem Karlem jsem vyrazil do Tater na začátku prosince. Zima už dávno v horách zmrazila potůčky do malých ledopádů a množství sněhu bylo po horách sfoukáno nebo nafoukáno velmi rozdílně. Horní sněhová pole a žlaby byly zhutněné opakovaným táním ještě slunečných dní a nočními mrazy. Pěkné počasí mělo být stálé, slunečné, jen trošku větrné. Ubytování ve Štrbě a krátké dny logicky k úvaze nabízelo lezecké trasy nad Štrbským a Popradským plesem. Lákala nás "Ihla v Patrii". Asi šedesátimetrový nádherný kompaktní obelisk, trčící vlevo nad turistickou letní cestou k Popradskému plesu. 
V již uvedeném průvodci "Kroutil&Bloudil" jsme si vytipovali, kterým žlabem nad cestou máme odbočit. Soustavou zmrzlých krátkých ledopádků, střídaných hlubokým nafoukaným sněhem jsme se brodili k vrcholku strže, kde jsme očekávali naši věž. Ze spodní části totiž není viditelná. Po docela namáhavém výstupu jsme se dostali až na samotnou hranu hřebene Patrie a Jehla nikde. Vlevo klesá hřeben k Štrbskému plesu, vpravo stoupá k vrcholku Patrie. Vyrazili jsme v hlubokém sněhu hranou k vrcholku. Po nějakém čase jsme za skalním žebrem spadající vpravo uviděli naši plánovanou Ihlu. Byla ale už velmi hluboko pod námi a sestup dolů už jsme zamítli. Štíhlá věž ze shora také nevypadá tak lákavě, jako při pohledu z doliny.
Operativně jsme změnili plán na dosažení Satana (2416m) nejvyššího bodu tohoto hřebene. To ovšem byl plán jen podle logického směru hřebene, zcela nevycházel z dobré znalosti členitosti a náročnosti této zimní cesty. V nafoukaném sněhu jsme se namáhavě brodili, ale den byl jinak krásný a nabízel překrásné rozhledy. První opravdový vrchol v naší cestě byla Malá bašta(2366m). Tady už hřeben nepokračuje oblou křivkou, ale mění se v hřeben věžiček a štrbin. Na dálší cíl - Přednou baštu už bylo nutné použít lezecké vybavení a při přelezech ostrých věžiček i jištění lanem. V největší štrbině před Prednou Baštou foukal silný nárazový vítr. Kamarád mě jistil a já se snažil přejít štrbinou nad strmým východním žlabem k další věži. Stále jsem měl pocit, že mi nepovoluje dosti lana a už mě zpětný tah dosti ztěžoval postup. Ve vichru jsem stále volal "povol!" a poškubával lanem. V hluku větru jsem ale neslyšel, co na mě křičí. Když jsem se otočil, viděl jsem lano v dlouhém horizontálním oblouku. Co kamarád povolil, to vítr vyfoukl do horizontálního oblouku jako plachtu. Byl jsem překvapený, jaký tah dokáže vyvinout oblouk jedenácti milimetrového lana napnutý vichrem.
Po slanění z vrcholku Bašty do sedélka jsme pochopili, že na nedalekého Satana dnes už nemáme sil. Rychle se také blížil brzký prosincový večer. Nechtěli jsme při sestupu zatmít, ale přesně jsme nevěděli, ve které štrbině právě jsme. Ani náš skvělý tištěný průvodce mnoho nepomohl. Byly jen tři možnosti. Pokračovat v hřebenu, ale tady nám cestu přehrazovala menší, ale lezecky nepříjemná, zasněžená hrana. Jak to vypadá za ní, bylo nejisté. Další cesta padala vpravo do Mengusovské doliny, ale ta vypadala velice strmá, spíše jsme z ní nezahlédli nic a bylo by nutné zkusit slanění. To na polovině lana mohlo končit někde ve volném prostoru pod převisem, bez možnosti dalšího slanění. Tyto pasti hory občas kladou a často končí pro lezce špatně. Na levé straně byla Mlynická dolina a do ní klesal úzký a vysněžený žlab. Jeho sklon se zdál přijatelný. Volba byla jasná. Problém byl jen v našem původním plánu. Na čisté skalnaté jehle jsme nepotřebovali kompletní zimní lezecké vybavení. Cepín a mačky k nástupu pod věž postačovaly . Také jsme pro ulehčení měli jen jedno padesátimetrové lano, což na zdolání Ihly bylo dostatečné. Zimní kladivo jsme nechali na chatě. S sebou jsme měli ještě svazek skalních skob. Ty se v nouzi dají zatlouct i cepínem. Mačky jsme od ranních ledopádků v nástupním žlabu nesundali ani na skále. Nad žlabem jsem založil jištění a Karel se vydal sněhovým žlabem dolů. Pro sklon žlabu byl postup možný jen tváří do žlabu. Přední hroty maček a "zobák" kladivocepínu byla dobrá výbava, ale pro dodržení základní poučky bezpečí - tří stálých pevných bodů při postupu nebyla využita druhá ruka. Prsy se ve zmrzlém sněhu udržet nedá. Naštěstí docela dobře posloužily právě skoby. Vybrali jsme ty nejdelší. Vždy jeden krok na kladivo a druhý na skobu. První délka nám měla odpovědět především na pevnost a spolehlivost sněhu. Vypadalo to dobře, sníh byl tvrdý a pevně držel. V horní části je sklon největší. Postup s jištěním byl však zoufale pomalý. Také se o slovo začala hlásit únava. Po prvním jištěném úseku rozhodl Karel, že bude bezpečnější sestupovat pevným sněhem bez jištění, každý sám. Musel jsem mu důvěřovat, v podobném terénu měl mnohem více zkušeností než já. Kdyby totiž jeden z nás vypadl, vzal by s sebou i druhého. Také dokonalé zajištění v některých úsecích žlabu nebylo vůbec možné. Tato myšlenka mi dosti zvedla adrenalin, ale musím uznat, že takticky byla správná. Předstírat jištění, kde je zcela jasné, že bude jen fiktivní, by zabralo mnoho času a náš sestup by se natáhl do noci. Když jsem nastoupil čelem ke sněhu do prvního nejištěného úseku žlabu a mezi hroty maček viděl kdesi hluboko dno doliny, nebylo mi nejlépe. Opatrně a na jistotu jsme vždy šli každý jeden úsek, vedle sebe jsme se do žlabu nevešli. Cestou jsme se vystřídali. Ve druhé třetině už jsme se cítili jistěji, i sklon se pomalu zmenšoval. Poslední třetina už dovolila normální chůzi - čelem k dolině. S nástupem tmy jsme seběhli kolem zamrzlého vodopádu Skok. Zpětný pohled přes Štrbské pleso nám na rozloučenou nabídlo světlem hvězd osvětlenou konturu hřebene Patrie. Tak jsme s pomocí nejasného popisu průvodce opět zažili nečekaný, velmi hodnotný a hlavně šťastný horolezecký zážitek. Až na chatě jsme prostudovali další materiály a teprve tady jsme pochopili, jak dobré bylo rozhodnutí sejít do Mlynické doliny. Byli jsme totiž v sedle nad Červeným žlabem a sestup tímto žlabem, v mnohem těžším terénu s nutným jištěním, by se protáhl do noci. S jedním lanem přes ohromné vklíněné balvany by to mohlo dopadnout i velmi zle.
To byly jen dva šťastné příběhy z řetězu mnohých dalších nádherných zážitků, které mi lezení mnoho let nabízelo. I když jsem se musel už s tímto poctivým sportem dávno rozloučit, skály mám pořád velmi rád. Jen tak na ně položit dlaně, ucítit konečky prstů na chladné skále jemné chyty a struktury, nechat tělem proběhnout ten stále živý pocit chuti se opět vydat vzhůru. Je to dodnes můj obdivovaný svět plný vzpomínek...
Snímky patřík popisu cest, nevznikly však při jejich lezení - jsou jen ilusrativní.