Michal Tuška: fotograf volné přírody


Autor
Poslední aktivita: 2024-03-27 20:02:30

Náhodná fotka:

Variace na orla lučního
Variace na orla lučního
(počet zobrazení: 229)

Velikonoční výprava II

Vloženo: 16.4.2018 18:19
Počet zobrazení: 533

Velikonoční výprava II - tentokrát téměř bez medvěda 2018  

 

Naposled jsem se vypravil za medvědy v polovině listopadu minulého roku. Byly to dva víkendy po sobě. V prvním víkendu začal padat sníh. Nebylo ho mnoho, ale zima jasně dala o svých plánech vědět. Druhý víkend se už rozchumelilo zodpovědně a všechna zvěř se z vrcholových partií stáhla do ještě teplých dolin. Oba pokusy byly bez většího zážitku i sebemenší fotky.  

Při koupi nového kalendáře jsem se hned díval, jak budou vycházet prodloužené víkendy, svátky a úplňky. První zajímavý termín nabídly až Velikonoce. Co víc, ještě s úplňkem. Ihned jsem si čtyři volné dny zakroužkoval. To jsem ale vůbec netušil, že to bude opravdu teprve první reálná šance se do mé oblíbené lokality dostat. Tak dlouhé odloučení už bylo téměř nesnesitelné. Celá zima navíc byla protivně nevlídná, slunečních jiskřivých Ladovských dní měla pomálu a obvykle jen mimo víkend. Tak jsem vlastně ani neměl možnost a ani chuť se snažit fotit na moravských horách. Špatné počasí obvykle generuje i špatné fotografie. Těch mám plno a neměl jsem tak potřebu plnit paměti další daty. Minulá zima u Hrnčířské boudy začala v listopadu, jak už jsem se zmínil a trvá až dodnes. Jen pro představu píšu tento text 8.4.2018. Severní a jediná příjezdová cesta je pod hlubokou vrstvou sněhu. Když se termín Velikonoc blížil a předpověď právě na toto netrpělivě očekávané volno byla nejhorší za celou zimu, stál jsem opět před již známým rozhodnutím. Zachovat se jako magor a proti zdravému rozumu opravdu vyrazit k medvědím loučkám nebo se smířit s nepřízní osudu a na celou akci rezignovat.  

První varianta jasně zvítězila. Když můj slovenský přítel také pochopil, že se situace z roku 2015 bude opakovat, zmobilizoval známého a ten byl nakonec ochotný mě pod boudu zavést na pásové čtyřkolce. V pátek dopoledne jsme ho očekávali u lesní závory, kam přijel z opačné strany, z hor. Naložit a především upevnit můj ohromný batoh, obložený sněžnicemi a dalším materiálem za sedadlo a ještě těžký pytel s krmením na malý nosič před řidítky, trvalo dosti dlouho.  

V zápalu nadšení jsem nechal svou nepromokavou bundu u hájovny v autě. Den byl velice teplý, tak mi bunda nepřipadala důležitá. Pásové vozidlo ale odhazuje celé hroudy rozmočeného sněhu a já jim celou cestu pod vrchol dělal terč. Přesnost zásahů a hlavně množství této kašovité hmoty v dávkách, byly úctyhodné. I když je vozidlo do zimních podmínek stavěné, nejeli jsme sněžnou plání, kde by jízda byla jistě čirou radostí, ale soustavou sněžných dun, zcela nepravidelně blokujících úzkou cestu. Chvíli nás tlačily do závějí srázu nad námi, chvíli vytláčely na samý okraj cesty, kde svah strmě padá do doliny. Zkušený řidič jel na jistotu a snad i velice zatížené vozidlo lépe drželo stopu. Docela adrenalinový zážitek dobře skončil a já vděčně zaplatil slíbenou odměnu a opravdu ze srdce poděkoval. Sněhu tu totiž leželo víc, než jsem si dovedl představit a jeho zcela roztopená struktura byla téměř neschůdná. Ve spodní třetině kopce byla některá místa lesa i beze sněhu. Tady jsme potkali pár laní a jen o něco dále se ve sněhu cesty objevila medvědí stopa. Nebyla stará. Po pár set metrech se od cesty obracela dolů, do světa bez sněhu. Jen o něco dále se objevila opravdu velká medvědí stopa, ale ta byla stará jen hodiny. Krásně patrná byla v čerstvém, mokrém sněhu i kresba polštářků prstů medvědích tlap. Hned to všechno začalo vypadat růžověji. Medvěd šel tvrdošíjně stejnou cestou jako my a už jsem za každou zatáčkou nakukoval přes řidiče, jestli ho nezahlédnu. Sníh stále přibýval a ani medvěda už to asi nebavilo. Možná ale také slyšel náš pohyb za sebou a rychlá chůze v těchto podmínkách ho už omrzela. Odbočil přímo proti nedalekému hřebeni, který přešel na jižní stranu kopce. Tam už téměř žádný sníh není. To také byla poslední stopa živé bytosti na této straně hory.  

Když jsem na točně pod boudou sestoupil z vozítka, byl jsem jako když zednický učeň nahazuje prvně stěnu. Nestejnoměrná vrstva nahozeného sněhu se dala do pohybu a z větší části sama spadla. Jediné co nepromoklo, byly nové lovecké kalhoty, koupené za tímto účelem. Jen jsem se narovnal, zapadl jsem po stehna do mokrého sněhu. Když jsem si nahodil batoh, už vykukovala jen kolena. Tohle bez sněžnic nepůjde. Zamával jsem mému zachránci na rozloučenou, sundal znovu batoh a z něj sněžnice. Batoh opět na záda a do rukou teleskopické hole. Tři stovky metrů k mému království se nezdály tak strašné. Po slabé půlhodině dřiny jsem byl na místě. Tady, až na ohromné spousty sněhu, bylo vše v pořádku. Odložil jsem batoh a hole a vydal se opět na sestup pro pytel s krmením. Jenže ouha. I když je batoh těžší, je dobře vyvážený a snadno se nese. Neforemný pytel je něco jiného. To obzvlášť na sněžnicích. Když nesete pytel na rameni, jste mimo osu a záda dosti trpí. Pohyb na sněžnicích v hromadách sněhu je chůze značně nejistá. Jednou se propadnete více, jindy méně, někdy hned po došlapu a jindy, až když už s tímto rozhozením rovnováhy nepočítáte. To vše musíte ustát silou té nohy, která právě celou zátěž, člověka i s krmením, v prudkém svahu nese. Druhá vynáška byla v jen o něco málo horším čase, ale za mnohem většího vydání sil. I proto jsem se nejprve natáhl na palandu a hroznovým cukrem vylepšoval svou energii. Preventivní saturace organizmu magnéziem mi tentokrát pomohla před obvyklými svalovými křečemi. Teprve po hodině jsem nabral sílu a elán vyrazit do sněhové pláně znovu, roznést krmení a nachystat dvě fotopasti. Jednu až za nedaleký hřebínek, kam z okénka není vidět, ale odkud medvědi často přicházejí. Kromě mojí stopy tu dlouho nic neprošlo a bylo mi jasné, že má šance je opravdu jen iluzorní. Ve dvě hodiny odpoledne jsem byl se vším potřebným hotov a to je nejlepší doba dát si v suchém převlečení, ve vymrzlém krytu, notný doušek slivovice a napsat slíbenou sms ženě: "Sedím na konári a je mi dobre".  

Během mého pobytu jsem si vlastním teplem a turistickým vařičem boudu vytopil až na 18 stupňů, ale velký kus práce udělal i teplý jarní vítr. V pátek to ještě chvíli vypadalo nadějně. Kolem páté ale přišla aprílová metamorfóza počasí a nebrala zřetel na fakt, že je stále ještě březen. Postupně nabídla mlhu, déšť, průtrž mračen, vichřici, mráz i sněžnou bouři. Všechno moje těžce vynesené krmení zmizelo pod čerstvým sněhem. Venku se chvíli objevila sýkorka a zabloudila sem i sojka. Jediný savec v sněhovém šílenství jsem tu byl já. V pondělí ve dvě ráno přestala zuřit vichřice a ve čtyři se ukázal měsíc i hvězdy. Prostě to, pro co jsem tuto drsnou výpravu podnikl. Zázrak se ale nekonal. Okénko jsem kapesníčkem mohl leštit sebevíc, medvěd se neukázal. Za další dvě hodiny svítalo a tak jsem si užil celé čtyři hodiny dle mých představ. Dvě za měsíčku na sněhovém poli a dvě po rozednění, kdy tu medvědi za pěkného světla rádi přecházejí. Zbývajících osmašedesát hodin v krytu, až na nádherný klid - když pominu venkovní bouře, jsem vyplnil spánkem, četbou a napsáním povídky o medvědí rodince.  

Po sedmé hodině ranní jsem začal balit. V noci už zase zdatně mrzlo a nejhorší bylo povolit řemínky, které drží nainstalovanou fotopast na příhodném kmeni. Holé ruce na zledovatělé řemínky moc nezabíraly. Bylo nutné je prsty napřed rozmrazit. U fotopasti za hřebínkem jsem objevil stopy mladého medvěda, ale byl tu ještě před sněžením. Displej fotopasti ukazoval nadějné číslo - sedmi expozic. Třeba alespoň tam medvěd bude. Nic jsem už nekontroloval, sbalil jen nutné drahé vybavení, nasadil opět sněžnice a vydal se dolů. Prvotní plán bylo seběhnout strmou strží nedaleko od točny, kterou jsem takto již párkrát i v zimě scházel. Tentokrát to bylo vyloučeno. Nečekal jsem, že by sníh mohl být tak zákeřný. Když jsem předešlé Velikonoce prošlapával hromady čerstvého sněhu, nebylo to tak zlé. Při každém kroku jsem se do sněhové nadílky také propadl, ale sníh reagoval předvídatelně a propad byl vždy téměř stejný. Letos ani zdaleka. Po ohromné oblevě v pátek a sobotu a následné průtrži mračen tu sníh mírně klesl, ale byl zcela rozmočený. Mráz poslední noci však vytvořil ledovou krustu na povrchu rozbředlé hmoty a ještě navíc napadlo pár centimetrů nového sněhu, který překryl vše pod sebou. Bez sněžnic se nadal udělat ani krok. Sněžnice pomohly jen mírně a když jsem je svou nemalou vahou s těžkým batohem zatížil, propadly se hluboko do sněhové břečky. Ta zaplavila sněžnici a vyprostit ji opět nad krustu, byla nadlidská dřina. Dolů k točně to ještě šlo, ale po příjezdové cestě to bylo peklo. Jít se aspoň trochu dalo jen po vyjetém pásu skútru, který mě sem dovezl. Jeho pás je ale užší, než dvě sněžnice vedle sebe. Co chvíli se tak jedna nebo druhá svezla do měkké břečky vedle koleje. Vždy jsem se zapřel do hole na problematické straně pro udržení rovnováhy, ale ta se hned také propadla kamsi hluboko do závěje. S kamarádem jsem byl domluvený na desátou u závory. Dvě hodiny mi posledně stačily až do dědiny. Dnes jsem ale po hodině nebyl ani ve třetině cesty. Jistě jsem byl ale hrubě za polovinou sil.  

Cesta jde napřed dlouhatánskou vrstevnicí až na hranu hřebene a pak rychleji klesá zase zpět pod horní cestou. Později ještě jedno rozcestí a další pár set metrů k závoře. Začal jsem sledovat sráz ke spodní cestě a hledat místo ke zkrácení nekonečné vrstevnice. V pásku odrostlého smrčí jsem vidě místy prosvítat půdu. Rozhodnutí bylo jasné. Sundal jsem sněžnice a vrhl se do strže. Hned na začátku mě ovšem vyděsil led. Pod popraškem včerejšího sněhu byl zledovatělý firn. Pro pohorky nejhorší kombinace. Pomocí holí jsem se dostal z pasti na hlubší sníh, kde se šly zabořit paty bot. Vpravo byla ledová past, vlevo sněhové duny ve vzrostlém lese. Hledal jsem stezku mezi těmito dvěma zly. Strž nekonečně klesala, několikrát jsem se radoval, že světlina níže už je spodní cesta, ale stále nic. Když jsem ji opravdu později níže uviděl, strž tu k cestě scházela mokrým žlabem, ze kterého vytéká malý potůček. Tvar žlabu mně donutil mířit k potůčku. Když jsem došel na okraj sněhové desky nad mokřinou, utrhla se i se mnou a popojela níže. Já ztratil rovnováhu a i s batohem jsem ve strmém žlabu vymetl dva přemety. Část posledního kotoulu jsem nechtěně vzal přes bahno, ale zastavil jsem se opět až na firnu. Ten mi nakonec pomohl setřít, vydrhnout i téměř vyčistit bahnité stopy na části oděvu i batohu. Tím naštěstí utrpení letošní výpravy skončilo. Po dvou domluvených hodinách jsem seděl v terénním autě a kamarád mě vezl domů. Dole v dolině bylo jaro. Žádný sníh. Sluníčko svítilo jako na požádání a hejno pestrých ptáčků poskakovalo nad jarním potokem, ve větvích kvetoucích jív. Snad mi ty Velikonoce chtějí něco důrazně sdělit. Když totiž neskotačím v jejich duchu, jdou mi nějak po krku...  

Cestou domů jarní krajinou jsem se kochal nádhernými rozhledy na milované hory, které předešlé tři dny z mraků ani nevykoukly. Abych si to zase až tak neužíval, držela mě slabší ale vytrvalá křeč v úponu lýtkových šlach, asi na rozloučenou, až za Makov. Doma jsem ve fotopasti objevil další dva savce na loučkách. V největší sněhové bouři zachytil přistroj zajíce, kterého bych tu nečekal ani bez sněhu. Především však mladého, asi čtyřletého, medvěda. Nejpozoruhodnější byl čas jeho příchodu u snímku. Medvěd přišel už v pátek o půl páté, tedy za světla, jen dvě a půl hodiny po instalaci fotopasti. Čerstvé stopy i lidský pach ho nakonec od hostiny odradil. Uvedené "skoronic" mi udělalo alespoň malou radost. Na pomyslných miskách vah "dal jsem a získal jsem" naštěstí léta nehledám rovnováhu. Byla by asi jako při rovnováze sil na páce, kdy já držím ten kraťoučký konec.  

 



Komentáře ke článku

Zobrazit komentáře ( 0 komentářů ), Vložit komentář



Fotogalerie Michala Tušky
Design a kód Jan Chodúr