Michal Tuška: fotograf volné přírody
Velikonoční výprava s medvědem. 2015
Vyrazit vzhůru k hřebenům na medvědí chodníky, když napadne skoro metr čerstvého sněhu na sněžnicích s pětatřicetikilovým batohem, jak jsem slyšel, může jen magor. Taky jsem si to celou cestu říkal, ale stálo to za to.
Velikonoce jsou zvláštní čas. Jejich termín se posouvá podle křesťanských tradic v rozmezí jednoho měsíce.V tomto období to může mít velký dopad na počasí. Před dvěma roky jsem vyrazil do libavských lesů fotit nástup jara. Příroda už se zimou zdánlivě skoncovala. Po sněhu ani památka. Během čtyřiadvaceti hodin však napadlo čtvrt metru nového sněhu, který navíc, vlivem silného větru, tvořil vysoké a hutné sněhové jazyky. Na focení jsem mohl zapomenout a tak nám se ženou a psem zůstal jen příjemný klid na chatě s teplem a plápolajícím ohněm v krbových kamnech. Co dvě hodiny jsem musel projet kilometrový úsek cesty na horizontu polí a prorazit tvořící se závěje, abychom v pondělí mněli alespoň nějakou šanci odjet domů. Ani cesta lesem pak nebyla nijak jednoduchá. Terénní auto jsem tehdy dostal na hranici jeho možností.
O rok později byly Velikonoce v celku běžné. To znamená počasí nic moc, ale žádný extrém.
Zato letos Velikonoce vycházely na první týden v dubnu. Očekával jsem jarní nádheru v horách, u medvědího krytu . Před čtrnácti dny tu ještě ležela spousta sněhu, ale přišlo pak velké oteplení s intenzívním deštěm. Proto jsem doufal, že sníh už bude ležet jen sem tam, což mi, při úplňku, zcela vyhovovalo. Na sněhovém poli dokáže měsíc v úplňku nabídnout dosti světla, někdy i pro focení. Dva dny před víkendem začalo ovšem dramaticky sněžit. Nejvíce, jako naschvál, právě v lokalitě fotoboudy. Napadlo neuvěřitelných padesát centimetrů nového sněhu. Už má minulá návštěva byla jen výletem do hor. O focení se nedalo ani mluvit. Foťák jsem mohl klidně nechat doma. Z jižních stran kopců už jaro dýchalo a nenbylo pochyb o tamějším, vydatném pohybu zvěře. Zato sever a východ kopců byl ještě tvrdě ve vládě paní Zimy. Za dva dny mého tehdejšího pobytu nepřiletěla ani sýkorka.
Tento víkend už je to lepší, sýkorky, brhlíci i sojky už se osmělili a začali se krmit na předložené potravě. Proletěl i orel. Ale to značně předbíhám. Přijel jsem totiž včera. Když jsem se nakonec v pátek večer rozhodl do hor vyrazit, bylo to rozhodnutí psychopata. Věděl jsem, že je lokalita pod hrubou vrstvou nového sněhu a že ani nemůžu doufat v podobné štěstí, jako minule. To mě až na točnu pod boudou vyvezl sněžný skútr i s pytlem krmení. V současných podmínkách nebylo vůbec jasné, jestli bude aspoň protažená lesní cesta dole v údolí, k poslední osadě. Všechna dostupná technika řešila kalamitu na hlavních tazích. Nakonec jsem měl trochu štěstí. Místní obyvatelé protáhli údolí traktorem a tak mě mohl horár dovézt až k posledním stavením. Když jsem si nasadil sněžnice a na batoh s focením, oblečením a jídlem na tři dny ještě připevnil pytel s namočenou kukuřicí a dalším krmením, byl batoh jistě přes 35 kg. Horár to raději ani moc nekomentoval, bylo zcela jasné, co si právem říká. Když jsem s nákladem na sněžnících začal stoupat loučkou za posledním stavením, bylo i mně celkem rychle jasné, že tohle asi nevyjde. Tady jsem se zjevně přecenil. Sněhu bylo nafoukané v dunách i okolo metru a navíc se bořil. Vytáhnout sněžnici s vrstvou vlhkého sněhu, bylo podobné jako zvedat plnou lopatu sněhu. Když se mi podařilo sněžnici vyprostit, ohodil jsem si zezadu kalhoty mokrou nadílkou až po opasek. Horár odjel a já už po sto metrech litoval tohoto hloupého nápadu. Odtud až na boudu svah stále prudce stoupá. To se nedá zvládnout! V létě je to s podobnou zátěží hodina poctivé dřiny. No nic. Trošku se potrestám za tento nesmyslný pokus a dojdu alespoň po vrstevnicovou cestu, která asi ve čtvrtině vzdálenosti mou trasu přetíná. Tam uvidím. Bylo třeba stanovit nějaký přijatelný rytmus. Tohle mi ve velkých horách s výzbrojí na zádech vždycky pomáhalo. Nastavil jsem počet dvojkroků v jednom zátahu na deset. Někde jsem to musel snížit na osm. Potom pauza na dvacet poctivých nádechů a zase další kroky. Za hodinu jsem byl na vrstevnici. V hustém lese to ještě šlo. Čím jsem byl ale výše, les přecházel do řídkého a později do otevřených luk, bylo sněhových závějí stále více. Za necelé dvě hodiny jsem dosáhl louky v sedle. Za další půl hodinu mně začaly silné křeče do obou stehen. Je to důsledek značného pocení při velké zátěži. Rychlou ztrátou solí se mi tak organizmus mstí za vynucené příkoří. Dál je stejně namáhavá cesta bez soli nemožná. Křeče se stupňují do ukrutných bolestí. To už dobře znám. Nezbývá, než zastavit a odpočinout. Naštěstí mám v batohu dvě pletýnky, bohatě solené, právě pro tento účel. Většinou nosím i ampulku se solí, dnes ji ale nemám. Nechal jsem ji posledně na boudě. Jak by se dnes hodila! Sůl do organismu nepřejde ihned, je třeba chvíli čekat. Tak aspoň vytáhnu mobil a dám zprávu, že zatím žiju. Další část cesty vede jen v mírném sklonu, jde však po hřebínku s úzkým paloučkem. Právě ten samozřejmě schytal velkou nadílku nafoukaného sněhu. Po odpočinku šlo pár desítkových etap vcelku dobře, některé jsem natáhl až na šestnáct. Později, a to docela brzo, jsem zjistil, že tento můj optimizmus nebyl zcela namístě. Cesta se začala zdvíhat a jako by to nestačilo, houstly i hluboké závěje. Pěšinka se navíc točila zase mírně dolů a obcházela hustý smrkový lesík. Posledně, při odchodu z boudy, jsem pro úsporu času i energie, tohle smrkové houští prošel kolmo dolů. Dnes se tato cesta, navíc do kopce, zdála nemožná. Obejít lesík a zase o něco klesnout byla ovšem ještě horší představa. Rozhodl jsem se, že houštinou projdu přímo. Napřed jsem musel zdolat prudkou mez na její spodní části. Jen jsem se nad mez vydrápal, chytla mě zase silná křeč do nohy. Ve snaze se ji trošku uhnout jsem udělal krok zpátky. To s odepnutou patou sněžnice nikdy nedělejte! Sněžnice se jako lopata zaryla do sněhové závěje a já ztratil rovnováhu. Spadl jsem i s batohem zády dolů z meze. V obou nohách, jen pro symetrii, navíc křeč. Když v tomto stavu zapadnete do závěje kyprého sněhu, přestává jít o legraci. "Je to opravdu za trest! Ano už vím, neměl jsem se do tohohle šílenství pouštět. Stačilo!" Až křeče po chvíli pominuly, podařilo se mi odepnout batoh i sněžnice. Ještě chvíli jsem sbíral síly na pokus se postavit. Určitě zase, v momentě záběru, přijdou křeče a tak je pokus potřebné zvládnout napoprvé. Naštěstí se podařilo. Asi čtvrt hodiny jsem se vyrovnával s utrpením, než jsem opět nazul sněžnice a nahodil těžký batoh. Houštinu jsem prošel relativně dobře. Nad ní se svah prudce zvedá a holým listnatým porostem sem vítr dopravil neuvěřitelné množství sněhu. Po pár metrech jsem opět musel zastavit a odložit batoh i sněžnice. Od začátku cesty už uběhly více jak tři hodiny a já byl ještě asi čtyři sta metrů pod vrcholem. Navíc zcela vyčerpaný. Naštěstí bylo aspoň krásné počasí a tak jsem se kochal . Abych si to zas tak neužíval, občas mi na hlavu spadla sněhová hromada, kterou uvolnily sluneční paprsky spolu s větrem z korun stromů. Některé zásahy byly nečekaně přesné.
Další, necelá hodina mě přivedla k poslední houštině, ne víc, jak dvě stě metrů od boudy. Reálně jsem začal opět uvažovat, že to vzdám. Snědl jsem protivně slaný sýr, coby poslední možnost záchrany od protivných křečí a čekal. Nakonec jsem sundal z batohu pytel s krmením a jen tak, s krmením na rameni, jsem se vydal na poslední úsek k boudě. Vysypu krmení, udělám fotku a pokusím se sejít zpět do doliny.
Pohled na mou zamilovanou loučku s boudou a okolní rozhledy do mě nalil optimizmus a lžička soli zapitá ledovou minerálkou na přivítání v boudě mi vrátila naději. Nachystal jsem kryt , otevřel okenice a roznesl krmení po loučce. Ne moc daleko, bořil jsem se k pasu. Sněžnice jsem nechal dole u batohu. V takto velké vrstvě sněhu a sklonu terénu byly jen přítěží. Chvíli jsem se natáhl na palandu v boudě a odpočíval. Pak přišlo rozhodnutí, už to nevzdám! Sejít k batohu, i nalehko, nebylo tak jednoduché, jak jsem čekal. Nohy bolely při každém pohybu v hlubokém sněhu. "Vrátit se ještě dnes s batohem až dolů prostě nejde!" Vzal jsem tedy batoh, naložil stativ a sněžnice a s velkou pomocí holí se opět vydal do stoupání. Po vyšlapaných stopách to už šlo o něco lépe. Po pěti hodinách utrpení jsem složil šťastně batoh u boudy a zavolal slíbenou zprávu: „Žiju a jsem na boudě. Zůstávám další dva dny.“ Sláva! V pětapadesáti a současné, mizerné kondici neuvěřitelný výkon. I když mi příroda nedává nic zadarmo, mám ji hluboko ve svém srdci.
Než jsem nachystal focení, zakroužil nad loučkou orel. To bylo jako pohlazení za vynaložené úsilí. Večer, ani ráno se nic nedělo. Zato v noci svítil nádherně úplněk a mráz klesl na mínus osm. Nebe bez falešného přísvitu civilizace nabídlo temně modrou hlubinu vesmíru s nekonečným množstvím zářivých jiskřiček. Další nádherný zážitek pro mou hladovou duši.
Druhý den občas přilétali ptáci na starý kmen, který jsem si tu naaranžoval a který jediný, poblíž krytu vyčníval ze závějí. Pod ním jsem nasypal ptačí krmení a kus hovězího loje. O kousek dál jsem na dvě místa rozhodil namočenou kukuřici. Konečně a s povděkem jsem se tohoto těžkého handicapu zbavil. Objevilo se tu i několik zástupců krkavcovitých ptáků , ale k návnadě neslétli. Mazaní a opatrní krkavci zato zůstali bez hostiny. Nelíbily se jim jediné stopy loučkou od krmení k boudě. Tohle je pro jejich vysokou inteligenci jasná rovnice. Orel se neukázal vůbec, tedy pokud nelítal nad hranou strže, kde severní vítr vytváří vzduchovou vlnu, na které se dravci i krkavci rádi bezpracně vznášejí. Tam ovšem z boudy nevidím. Počasí bylo nádherné a už samotný pohled na sluncem zalité hory před okénkem boudy byl balzám na nervy. Po chvílích si tu klepu do klávesnice malého počítače své texty. Mám jich několik rozepsaných a v tomto nádherně klidném prostoru se mi uvolní nějaká nahromaděná lavina slov, která potřebuje proudit ven. Když už mluvím o lavině, tak jedna malá sjela v pátek z protějšího kopce. V žádném případě to není lavinová lokalita. Je to jen prudký úsek údolíčka v lese, jehož hladké podloží neudrželo nafoukanou spoustu sněhu z přilehlých luk nad žlabem. Při nedávném sněžení vítr hnal masy sněhu po loukách právě nad tento žlab. Okraj lesa, jako obrovský trychtýř, nasměřoval sníh do horní části žlabu. Ohromná váha sněhu se na prudkém svahu neudržela a sjela do údolíčka. Odtud bych typoval na šířku necelých dvacet metrů a délka do sta metrů. Nic ohromného, i když na tuto lokalitu velmi nezvyklé. Pro člověka by byla samozřejmě velmi nebezpečná.
Vraťme se ale k zážitkům. Večerní zapadající slunce za hranou kopce pěkně nasvětlilo vrchol ptačího kmene a právě v tomto světle jsem vyfotil několik sýkorek a sojku. Nic významného. Po západu slunce se zvedl vítr. To obvykle vytváří nepříjemný hluk z venkovního mikrofonu. Při zavřené boudě se dovnitř velmi tiché zvuky zvěře prostě nedostanou a tak si musím pomoci technikou. Pro natáčení videa je to jediná možnost nahrát současně i zvuk. Mikrofon jsem tedy vypnul i pro úsporu baterií. Počkal jsem do východu měsíce a ještě chvíli koukal na hvězdy. Psát se mi už nechtělo a tak jsem malá okénka na noc nezatemňoval a nechal měsíční paprsky tajemně osvětlovat interiér. Mrazivý vzduch venku je po čase prochladí a na vnitřní straně skla se vytvoří nepravidelné krůpěje. Větší kapičky pak zvláštně lámou měsíční svit a vytvářejí ještě silnější impresi. Přes zarosená okénka samozřejmě ztratíte kontakt s okolní krajinou i dějem.
Mám obvykle slabé spaní a v noci se několikrát vzbudím. Stejně tak dnešní noc. Chvíli jsem poslouchal, zda za tenkou stěnou krytu neuslyším nějaký šelest, ale bylo slyšet jen vítr, který by stejně tiché zvuky zvěře překryl. Podal jsem si papírový ubrousek a pomalu setřel rosu z úzkého okénka. Přímo proti oknu na mě bez hnutí, hleděla ohromná medvědí hlava. Zdálo se, že je na dosah. Zřejmě na temném skle zpozoroval pomalý pohyb bílého kapesníčku. Stál nehnutě a soustředěně pozoroval okénko. Dovnitř nemohl vidět, ale byl tak blízko, že musel stoprocentně cítit i mou energii. Pach musel registrovat už z daleka, protože se na celé loučce vítr od boudy motal. Hned jsem ho poznal. Byl to starý známý – Všechnosněd. I minule přišel v noci při prudkém větru a zjevně mu můj pach nevadil natolik, aby důkladně posbíral všechno nachystané krmení. Je to zdejší vladař. Tento medvěd nemá ve slovníku slovo strach. Je rozvážný a pracuje se spoustou zkušeností. Je to Pan Medvěd.
Měsíc svítil jako reflektor a na tuto vzdálenost bych mohl udělat neuvěřitelnou fotku, vlastně spíše portrét. Kousek po kousku jsem začal pohybovat teleobjektivem do směru hlavy. Automatické ostření v měsíčním světle nefunguje a navíc jsem měl nastavený režim ostření nad 6 metrů. Přepnul jsem do manuálu a snažil se medvěda doostřit. Nejmenší vzdálenost pro zaostření je u tohoto typu objektivu 2,5m. Než jsem pochopil, proč se to nedaří, otočil se a vrátil k ptačímu kmeni, který už dříve vyvrátil do sněhové závěje. Zjevně tu už hodoval a teď už jen paběrkoval. Pomalu odcházel k dalšímu místu s kukuřicí a tak mi dal prostor k uklidnění. To byl ovšem konec možnosti udělat dobrou fotku. Od té doby se už stále pohyboval a dlouhé časy expozice znemožnily vzniku slušného snímku. Problém s boudou a jeho obyvatelem už ho přestal zajímat. Asi si taky řekl to co já. "Toho už znám." Odešel asi čtyřicet metrů, ale jak jsem ráno zjistil, tak šel také už jen kontrolovat, zda něco dobrého nepřehlédnul. I tady už totiž hodoval dříve. U starých javorů se otočil a opět vykročil k boudě. Tentokrát už nikde nezastavil a šel rovnou ke mně. Přešel od hlavního okénka k bočnímu, vedle dveří, kde se zastavil a u větrací mřížky několikrát jeho čenich zhluboka natáhl vzduch. Čekal jsem nějaký zlostný zvuk, ale neozvalo se vůbec nic. Sehnul jsem se z druhé strany ke dveřím a jen necelé dvě desítky centimetrů od jeho hlavy jsem zasunul spodní závoru dveří. Nečekal jsem v opuštěných závějích příchod největšího zdejšího medvěda. Přešlapoval pak za zadní stěnou boudy a měl jsem pocit, že se postavil na zadní. Jeho dech byl slyšet u okraje střechy. Po chvíli už nebylo zase slyšet vůbec nic. Pomalu jsem se nasoukal do spacáku a zalehl. S mocným zážitkem jsem usnul téměř ihned. Není dobré vyzařovat strach, tato emoce má podobný dopad jako agrese - vyvolává útok. Nevypadalo to, že by chtěl člověka v úkrytu tenké boudy doopravdy dostat ven. Tedy doufám…
Na včera netknutém, sněhovém poli byly ráno krásně patrné stopy jeho pohybu. Několikrát obešel boudu v elipsách a zase se k ni vrátil. Stejně tak to udělal poprvé, kdy v rose jarní trávy byly jeho stopy téměř stejně čitelné. Tehdy si v noci klidně lehl asi patnáct metrů před okénko. Dnešní stopa je vzdálena méně, než tři metry. To když mi koukal do okénka. Jsem překvapený jednou věcí. Ve sněhové pláni jsou jen jednotlivé otisky velký tlap, zcela tu chybí rýha po hrudi a břichu. Medvěd má sice končetiny mnohem delší, než by si kdo běžně uvědomil, ale tady to vypadá, jako vy tu šel spíš kůň na sněžnicích. U dveří je stopa jen na délku krku a čenichu, kdy tu v noci bral pach z boudy. Zatím to jen kontroluji z oken. Pro jistotu počkám do poledne, jestli tu někde nečeká a nepřijde zpět dohledat, co v noci nenašel. Moc toho nebude, prošel to tu důkladně několikrát, ale znovu přijde určitě. Jen bych rád věděl kdy. Zabořený do hlubokého sněhu na sněžnicích a s pořádným batohem bych ho opravdu venku potkat nechtěl. Navíc, foťák bude v batohu…
Odcházel jsem kolem jedné hodiny odpoledne. Před tím jsem pečlivě uklidil kryt a nafotil jsem systém stop na loučce. Je jasné, že tento medvěd dobře zná místa, kam dávám kukuřici. Prošel je všechna i když někde tentokrát nic nebylo. Nakonec od krytu odcházel po mé stopě dolů. To mi moc příjemné nebylo, ale chápal jsem ho. Kdo by se, dobře najedený, chtěl brodit tak vysokým sněhem?! Naše stopy ovšem směřovaly k smrkové houštině, která je určitě běžně používaným medvědím úkrytem mimo zimní spánek. Tato informace se mi moc nelíbila. Naštěstí asi v poloviční vzdálenosti od možného úkrytu jeho stopa prudce odbočila doprava, tedy do směru, odkud většinou na loučku přichází. Že se mi ulevilo, mi budete nejspíš věřit.
Cesta dolů. až na hlavní silnicí trvala jen 75 minut!