Michal Tuška: fotograf volné přírody


Autor
Poslední aktivita: 2024-03-27 20:02:30

Náhodná fotka:

Jarní pučení aneb ronění I
Jarní pučení aneb ronění I
(počet zobrazení: 1003)

Za medvědy Velkou Fatrou.

Vloženo: 25.12.2016 11:57
Počet zobrazení: 846

Za medvědy Velkou Fatrou.  

Velká Fatra je další mojí oblíbenou lokalitou. První vandr jsme tu zažili ve studentských létech a od té doby se sem rádi vracíme. Velká Fatra má nádherný hlavní hřeben s úchvatnými výhledy. Mně však v posledních letech nejvíce přitahují hluboké a špatně dostupné rokle a strmá žebra. Je jich tu požehnaně. To je opravdový ráj pro fotografa přírody a zvěře. Zde jsem také vyfotil svého prvního medvěda a to vlastně dva v jenom víkendu na různých místech. První byl opuštěný medvídek v druhém roce života - pestůň, jak se takoví na Slovensku nazývají. Bylo to v létě a bylo opravdu vedro i v jinak příjemně chladných fatranských dolinách. Medvědí říje obvykle začátkem léta končí. S největší pravděpodobností bylo medvídě matkou po dobu říje odehnáno, dospělý medvěd totiž může být pro mládě fatálním nebezpečím. Z nějakého důvodu se již s matkou znovu nesetkali. Hladové medvídě pravděpodobně sešlo až k první turisticky využívané chatě a tam cítilo potravu. Nevím, jestli mu někdo nějakou dal nebo jen našlo nějaké zbytky v okolí, ale od chaty už se odmítlo vzdálit. Později si i do chaty pro potravu samo došlo a v předsíni vyplenilo hrnec guláše. Návštěvníky tak začala medvědí přítomnost dosti obtěžovat a takováto mláďata obvykle nekončí šťastně. I kdyby jste je odvezli do hlubokých dolin, vrátí se pro potravu k lidem. Šel jsem si tehdy zjistit obsazení chaty pro zájem strávit noc na nedalekém posedu. V odpoledních hodinách jsem našel medvěda těsně u chaty a nejevil nějaké zneklidnění z mojí přítomnosti. Po chvíli usoudil, že je čas se pořádně napít a přešel cestu do potoka, kde se oddával chladivé koupeli. S medvídětem o váze něco pod čtyřicet kilo už zase taková legrace být nemusí a tak jsem byl rád z focení přes potok. Pro vedro pak zalezl pod velké lopuchové listy. Bylo mi jeho opuštěnosti velmi líto, a toto zvířecí neštěstí se mi více dokumentovat nechtělo. Naopak tu byla malá možnost, že se ze soutěsky nad potokem večer přece jen objeví matka a právě v tom směru stojí docela pohodlný posed. Moje volba byla jasná a celou noc jsem, mírně rozlámaný, strávil na posedu. Od nedaleké chaty se několikrát ozval křik a po půlnoci i dva, pravděpodobně varovné výstřely. Medvídě asi opět zkoušelo dveře do předsíně.  

I to byl důvod, proč se nakonec žádná zvěř v dohledu posedu neobjevila. Chvíli po rozednění jsem pochopil marnost dalšího setrvání v této lokalitě. Něco mě táhlo dolů dolinou, kde ve skalnaté strži bývají kamzíci. Sbalil jsem rychle výbavu a po šesté jsem už stoupal k vyhlídce do strže. Lovecký chodník je tu udržovaný a pohyb proti větru je jistotou, že vás nic nenavětří. O to ostražitěji musíte postupovat. Nahoře jsem se zamaskoval pod malou skalní mohylku s krásným výhledem do ránem nasvícené strže. V protisvahu dva hlavní žlaby stoupají strmě až k rozsáhlé skalní mase na hřebeni. Pochvíli jsem si uvědomil, že výhled je sice krásný, ale pro focení vcelku nepoužitelný. Lovec by sice měl docela dobrý potenciál dostřelu, ale fotí se na podstatně menší vzdálenosti. Ihned po této myšlence jsem se přesunul na druhou stranu kamenné mohylky, kdy za mnou a vlevo klesala skalní stěna skoro sedmdesátimetrovým srázem. Touto stěnou vede několik kamzičích stezek a doufal jsem právě v jejich příchod. Než jsem se však stačil pohodlně posadit na kamenné plošince a zamaskovat, zaregistroval jsem pohyb hřbetu těsně nad hranicí vegetace, dole pode mnou. Nebyl to hřbet kamzíka, jak jsem předpokládal, ale mladého medvěda ve čtvrtém roce života. Stoupal zprava lesem, právě ke strmé hraně kousek pod mou pozici. Od prvního okamžiku bylo jasné, že můj pohyb, ve snaze se zamaskovat a postavit stativ, zaregistroval. Teplý vzduch po svahu už sluníčko tlačilo vzhůru a tak navětřit mě nemohl. Došel tedy nevzrušeně až k hraně a koutkem oka pozoroval moje počínání.  

Chvíli váhavě předstíral zájem o něco mezi kořeny blízké borovice, ale bylo jasné, že jen získává čas k zhodnocení situace. Po chvíli se podíval mým směrem přímo a vydal se pomalu po hraně pod mou pozici zkontrolovat, co to tam tak divně trčí a cvaká. Hrana tu naštěstí stoupá mimořádně prudce a navíc, těsně pod strmou stěnou spadá do strže prudký žlab. Ten by musel po hraně obejít, čímž se nutná vzdálenost od mé pozice ještě o pár metrů prodlužuje.  

Není na co čekat. "Ahoj medvěde". Zkouším klidně svůj mentálně dlouho trénovaný první kontakt s medvědem. Dříve používaná finta na prolomení ledů fungovala u divočáků a tak jsem byl docela na tuto situaci připravený. Finta zabrala i tady. Medvěd se konečně zastavil a chvíli pátravě pozoroval podivný objekt. Zvažoval jsem, jestli ještě fotit, ale nakonec jsem ještě jednou závěrkou cvakl. Otočil se zvolna a jako by nic sestupoval směrem, odkud před chvílí přišel. Když se dostal k okraji nízkých keřů na horizontu mého výhledu, jedním bleskovým skokem zmizel pod svahem. V počítači jsem později doma našel údaj "zaostřeno na 18,1m".  

Víkend v neuvěřitelném vedru přinesl neuvěřitelné štěstí. Cesta domů byla lemovaná krásnými horskými scenériemi a já horám děkoval za nádherný zážitek.  

Další dobrodružství jsem tu prožil o podzimním prodlouženém víkendu, kdy už na hřebenech ležel poprašek sněhu a dolní partie ještě zářily barvami podzimu. Nedaleko jedné chaty, kterou jsem si pronajímal od lesní správy, začíná snad nekrásnější lovecký chodník, který vůbec znám. Neuvěřitelně stoupá především v první třetině, pak pro zpestření, ještě v poslední čtvrtině. Výhledy jsou kouzelné. Stoupat opatrně po prudkých skalkách, štěrkových šikminách, s těžkým batohem na zádech a s velkým teleobjektivem v ruce je zároveň čistý masochizmus. Při turistických cestách jdete vždy kombinovanou zátěží. Chvíle prudkého stoupání střídají pozvolnější serpentiny. Tady střídá těžký úsek ještě těžší. Tento výstup si musíte zasloužit. Ještě horší je ovšem cesta zpět. Pokud navíc chcete mít šanci něco vidět nebo dokonce vyfotit, musíte vyrazit na hranici světla a stejně tak se i vracet. Jde o celodenní tvrdou túru. Při běžné chůzi i těžkým terénem pracujete s dynamikou chůze, což nevyžaduje takovou energii. Pokud naopak primárně našlapujete opatrně pro nevyplašení zvěře zvedáte každý krok silově a dynamika nijak nepomáhá. Jde o zcela jiné zatížení celého těla.  

Stoupal jsem mrazivým ránem s těžkým nákladem jen v tričku, bylo jasné, že se opět můj organizmus neuchladí už po prvních minutách stoupání. Zprvu kopíruje cesta dno lesní dolinky, ze které vás špatně viditelný chodníček přivede prudce vlevo na hranu. Tato hrana drží směr výstupu až k nejvyššímu místu hory. Kde si, když to půjde dobře, dáte ze zásob zasloužený oběd. Kdo nemá vycvičený zrak na logické vedení trasy, lehce sejde na chodníky zvěře do strží. Letmé trávy jsou zde reálným smrtelným nebezpečím, zvláště za mokra. Hned při dosažení hrany mě potěšil neklamný znak pobytu medvěda, záhryz. Je to medvědí značka pro označení teritoria. Stojící medvěd v místě tlamy vykousne kus, často smrkového kmene. Stržením kůry a části dřeva kmene tak vytvoří světlou a z dálky viditelnou značku. Na tomto místě zanechá i pachové stopy a moč. Výška značky a velikost ukazuje na sílu a mohutnost medvěda. Tento záhryz nebude starší jednoho měsíce. O něco dál ve stoupáním nacházím medvědí trus. Na první pohled není starý a obsahuje borůvky. To mi dává i bližší termín vzniku značky, není starší než týden. Velká kniha přírody nabízí čtenáři své informace.  

Ještě o něco výše nacházím jiný trus od menšího medvěda. Ten si tu teritorium asi neznačkoval, spíše jen procházel. I když je tento výstup pro mě velmi náročný a dva dny po sobě bych ho určitě nezvládl, velký medvěd obvykle lehává až pod vrcholovou mohylou. Má tam oblíbené místo, jeho záleh jsem tam už, přímo uprostřed chodníku, na malém plácku, našel. Tam je ovšem ještě daleko. Ne tak pohledem, ten ohromně klame a vrchol se zdá být nadosah. Kamzíci ve spodní třetině vždy zaberou výhledy a není možné se k ním z rána přiblížit. Obvykle zmizí dřív, než je zahlédnete. Prostřední část je lehce mírnější a je tu jeden úsek, který dokonce klesá. Odtud se otevírá pohled na sousední hranu. Spadá jich tu v ohromném kuloáru několik. Z tohoto místa je možné pozorovat kamzíky a vyfotil jsem tu několikrát i vysokou. Bohužel je to pro fotku dosti daleko. Kdyby tu člověk zůstal do večera, je tu už dobrá šance zvěř přinejmenším pozorovat. Mě ale stále láká skalnatý vrchol. V jednom místě se tu přechází nepříjemný strmý žlábek, plný drobného štěrku ze skalní štěrbiny nad chodníkem. Nepříjemný je především v tom, že po pár metrech spadá do dvacetimetrové strže. Mám na něj nepěknou vzpomínku. Když jsem tu chodník mapoval prvně, rozhodl jsem se při sestupu špatně. Suťovisko je široké jen něco přes dva metry a je potřeba ho přeskočit s jedním došlapem. Vybral jsem si větší kámen, který vypadal jako pevná součást podloží. Od něj jsem se chtěl odrazit na druhý skok. Kámen se ovšem hned po došlapu převrátil a já ujel po štěrku dolů. Abych se nerozjel dál a neskončil pod hranou, zarazil jsem vší silou levou ruku po svahu, do vzniklé mezery nad tento zrádcovský kámen. Zabralo to a já se nakonec opatrně ze sutě dostal. Drobná potíž vznikla na předloktí levé ruky, kde mám dodnes dlouhou jizvu, jako po snaze podřezat si žíly. Ostrá hrana zrádného kamene se mi tu podepsala. Aby toho nebylo málo, nosím obvykle za levým popruhem batohu stativ pro rychlou použitelnost. Na batohu není k ničemu, musí být v dosahu pravé ruky. Jeho velká kovová hlava je tak někde v oblasti mých žeber. Když mi kámen neposkytl kýžený pevný bod, dopadla na zrádný kámen stativová hlava a na ni můj bok a žebra plnou vahou. V takové chvíli vás přeleje vlna adrenalinu a moc nevíte, co se vlastně stalo. Po chvíli, už mimo zrádný žlab jsem se reálně snažil spočítat škody.  

Zlomená žebra už jsem měl a dá se to přežít, pokud neprobodnou nějaké tkáně. Na pohmat to vypadalo dobře, jen se mi chvíli točila hlava a bylo mi nevolno. To ovšem mohlo nasvědčovat na vnitřní krvácení ze sleziny po prudkém nárazu, čí z jiného vnitřního orgánu. Nepanikařit! Počkat! Zatím jsem z batohu vytáhl malou lékárničku, zkontroloval ránu na ruce. Zápěstí nebylo zlomené a rána se zastavila těsně před tím, než by poškodila důležité šlachy a žíly. Ránu je dobré vyčistit, naštěstí jazyk nosím obvykle s sebou. Po vyčištění už to vypadalo lépe. Přelepil jsem okraje rány těsně k sobě lepící páskou a bylo po problému. Pohled na mobil byl také uklidňující, naštěstí tu zrovna byl kousek signálu pro eventuální záchranu. Tím i jakási možnost poslat souřadnice. Nebezpečná situace nakonec dopadla dobře a pro připomínku větší opatrnosti mám podpis kamenozrádce na levém předloktí.  

O té doby překračuji tohle místo nerad, ale už vím kde má slabé místo. Na vrcholovém skalním bloku je ještě jedno podobné, reálně nebezpečnější. Na to jsem si nikdy, po uvedené zkušenosti, sám netroufl a doposud nikdo nevyšel se mnou až pod vrcholovou skálu.  

Ani dnes nebudu pokoušet štěstí.  

Pod posledním strmým výšvihem stojí v hřebeni skalka. Je to ostrá věžička, ale dá se na ni opatrně vylézt bez větších potíží. Je z ní perfektní rozhled na celou hlavní dolinu až po její vstup. Na opačné straně je vidět velký úsek hlavního, již bílého hřebene. Kratší strana je pozvolnější a dosahuje asi patnácti metrů. Druhá, severní strana má pod vrcholkem malinký převis a pod ním zřetelný, dobře krytý záleh medvěda. Na tuhle stranu spadá skalka prudce asi čtyřicet metrů do vzrostlého bukového lesa. Šelmám umožňuje rychlý výpad i únik. Vždy si na ni vylezu a sbírám síly na poslední těžký úsek. Z vrcholku skalky už máte pocit brzkého vítězství, ale realita je ještě hodně krušná. Je tu i pěkný výhled na úzký průsek vedoucí k vrcholu. Je to přirozené místo, které určitě za večera a při svítání přechází zvěř. Těsně pod vrcholkem skalky se dá dobře zamaskovat, právě s výhledem na tento přechod. Při relaxaci tu přeletěl majestátní orel, tedy podle velikosti orlice a průsek přeběhl mladý jelen. Něco jsem zjevně vyplašil, ale seběhlo to dolů lesem pod skalku, kam není z vrcholku vidět. Příjemné místo.  

Poslední úsek jsem šel mým oblíbeným způsobem pro těžký terén a nedostatek sil. Stanovit si počet dvojkroků a vydýchat. Dnes to nešlo nad třicet. Mozek, zaměstnaný vrcholnou matematikou přestane vnímat únavu a výstup pak není tak útrpný.  

V těsné blízkosti vrcholové skalní stěny je pod korunami starých zakrslých buků ukrytý malý plácek a v jeho trávě opět zválená plocha po medvědovi. Je ještě teplá. Nemám šanci sem přijít nepozorovaný a medvěda překvapit. Samozřejmě by to byla fatální chyba. Teplý vítr sem již dávno donesl lidský pach, i dech musí být slyšet na kilometr. Srdce na půlku. Je škoda, že na vrchol skály si sám netroufám. Lezecky tak trojkový terén, jen zasypaný drobným štěrkem od mnoholetého pohybu kamzičích spárků. Skalní břit tu běží jako logické pokračování hřebene až do hrany široké jen desítky centimetrů. Na zadní straně je několik šikmých ploch mezi nimiž je dříve popsané suťovisko, ukončené desítky metrů hlubokým srázem. Do hlavní doliny z ostrého hřebene spadá asi šedesátimetrová srázná vápencová zeď, dlouhá ke dvěma stovkám metrů. Místo medvědů kamzíků a rysů. A právě pro tuto chvíli především moje. Rozhled téměř kolmo dolů, do strží, kde jsem vyfotil svého prvního medvěda, z této orlí perspektivy je úchvatný zážitek. Na tomto místě mít tak vhodný kryt, to by byla estráda zážitků...  

Cestou dolů jsem sledoval pohyb kamzíků ve vzdálených stržích, později tři jeleny, kteří se drželi okraje starého, nízkého smrkového lesa a vlastně se celí ani neukázali. Dobrou fotku jsem neudělal. Medvědy ani jiné šelmy nezahlédl. Vlastně ne, fotky mám. Při odchodu z nevyšších partií kopce byl nádherný výhled na hlavní hřeben se zářivou barvou modřínů v okolí mé stezky. S nákladem krásných zážitků jsem došel do chaty kupodivu jaksi lehčeji, na samé hraně tmy. Odbočku z hřebene jsem našel opravdu jen díky medvědímu záhryzu, který už v potemnělém lese svítil do daleka. Zcela vyčerpaný, ale šťastný, jsem z pohor vyprostil bolavé nohy po prudkém klesání, svlékl propocené oblečení, lehce se opláchl v potoce. V suchém převlečení pak uvařil čaj k rychlé večeři.Topit v syrové chatě nebylo proč. Spacák to jistí a za pár chvil stejně blaženě usínám.  

Další rok jsem se na tuto chatu dostal až v létě. Jaro je totiž nejlepší doba na focení medvědů a větší šance jsem měl na své "Hrnčířské boudě" v podhůří Prašivé. Opět bylo letní úmorné vedro. Z tohoto důvodu jsem zvolil chladnější prostředí Velké Fatry. Přijel jsem večer a jen jsem se prošel kolem hlavního potoka, pro rozdýchání a náhodnou šanci, která jako obvykle nepřišla.  

Před spaním jsem si ještě sbalil do batohu vše potřebné pro fotografování, něco jídla, dvoulitrovku vody a nouzové vybavení, které za mnohaleté zkušenosti nosím vždy. Nepromokavé pončo, teplou flísku a jedno náhradní triko a ponožky na převlečení. Zbytek batohu jsou maskovací šály a další vhodné doplňky pro focení. I když jsem věci redukoval, pořád byl batoh na zítřejší túru nepříjemně těžký.  

Vyrazil jsem opět za šera a první paprsky slunce mě zastihly na vrcholku prvního těžkého úseku. Nádherný pohled na svítání i výhled je satisfakcí za brzké vstávání a nutnou námahu se sem doslova vydrápat. Užívám si odpočinek pod pokroucenými borovicemi a ze skalní hrany hledím pod sebe do údolí, které ještě na sluneční paprsky jen čeká. Když se podívám na osvětlenou hranu nad sebou, která bude na delší dobu mou průvodkyní, zahlédnu hlavu kamzíka. Pozorně si prohlíží vetřelce. Samozřejmě se snažím zvednout těžký fotoaparát a hlavu trčící proti obloze, z trsu trav nade mnou, zachytit. Tento stav je nejčastějším zážitkem fotografa přírody. Hlava vyfotí a uloží, fotoaparát ovšem potřebuje mnohem více času. Neuložil nic. Kamzík ostrým hvizdem ukončil, alespoň pro ranní výstup, další možnost focení této zvěře. Hluk za výšvihem prozradil více zrazených kamzíků. Všichni se pro nejbližší čas přehledné hraně vyhnou.  

I když první paprsky slunce byly nádherným zážitkem, hned ty další peklem. Slunce se palčivě opřelo do východní hrany, která nabízí jen minimum stínu. Pot se jen řinul a s ním i sůl, kterou takto velmi rychle ztrácím. Svaly se mi za tento stav vždy pomstí spuštěním urputných křečí. To už velmi dobře znám a jediná šance jsou tablety magnesia nebo lžička soli. Obvykle se nechám zaskočit až příchodem prvních křečí, místo abych věc řešil preventivním předzásobením. Stejně tak v úporném vedru dnes. Můj pohyb se tak velmi zpomalil a teprve v odpoledních hodinách jsem dosáhl skalní věžičky pod posledním výšvihem. V lahvi jen slabá čtvrtina vody a energie na výstup v tomto stavu na nule.  

Vylezl jsem na skalku a schoval se pod skalní převisek medvědího zálehu. Konečně stín! Medvěd si nevybral místo vůbec špatně. Kdykoli mohl vykouknout a kontrolovat vcelku velký prostor. Teplý vzduch přinášel po hraně informace o celé dolině pod skalkou. Stín a skála příjemně chladily. Představa, že téměř bez vody se mám ještě dnes na osvětlené hraně pohybovat až dolů, byla značně bolestivá. Cesta na samý vrchol hory, dnes už fyzicky nemožná. Medvědí pelech se mi líbil čím dál víc a možnost zažít na skalce západ i východ slunce mi vlil optimizmu do žil. Rozhodnutí přišlo rychle. V tomto teple není potřeba ani nic na spaní, přikrýt se dá maskovací šálou - i ta stačí. Batoh pod hlavu a pohoda. Po vyzkoušení a zvelebení pelechu od větviček a kamínků prostě paráda. Pocit perfektního řešení oproti jiným možnostem mě naplnil pohodou a klidem. Převlékl jsem si suché tričko a promočené, prosolené a potem čpící použité jsem schoval do igelitového sáčku. Teď by zavětřilo vše široko daleko.  

K večeru jsem se usadil na malou římsu pod skalní věžičkou, s výhledem k vrcholovému výšvihu. Perfektní místo, vzdálenost i dosavadní světlo bylo přímo předurčující k úspěchu. Bohužel jeden faktor to dokázal zcela zvrátit. Teplý vánek stoupal po prohřátých loukách a skalních stěnkách v celé dolině. Ohromná akumulovaná energie slunce zcela vítězila nad drobnou ztrátou teploty po jeho západu. V houštinách na obou stranách hraničního průseku se několikrát nadějně ozval šelest, ale obvykle po chvíli následoval urychlený pohyb směrem pryč od zavětřeného průseku. Tak to trvalo až do setmění. Místo by bylo úžasné, pokud by se vánek po západu slunce začat chovat mravně, tedy tekl spisovně dolů. Vše nad mou pozicí by o pachovou informaci přišlo.  

Jen slunce zapadlo, objevil se nad hlavním hřebenem měsíc v úplňku. Na nebi ani mráček a naštěstí se vzhledem k ustálenému počasí nedal žádný předpokládat. Bylo jasné, že světla bude dost po celou noc. Dlouho do noci jsem seděl na římse a především poslouchal, jestli se odněkud neozve něco zajímavého. Zaslechl jsem zvuky z vrcholové skály. Asi kamzíci uvolnili vratké kameny, které s sebou strhly další a jako kamenný vodopád padaly ze suťoviska někam do hlouby ztmavlé doliny. Zvuk překvapivě dlouho vyplňoval jinak hrobově tichou noc. Ještě déle doléhaly ozvěny od skalních stěn na protilehlé straně kuloáru. Na rozdíl od dobrodružných filmů je zvěř neuvěřitelně tichá. Kromě volání při hledání partnerů v době rozmnožování a zápasů o život se snaží být zcela neslyšitelná. Je to logické jak pro lov, tak pro přežití. Jen výjimečně se v nočních lesích jinak něco hlasitěji projeví a za dnešní jasné noci je o důvod víc, byt tiše. I tak je podobná noc, zcela mimo dosah lidí, v bezprostředním sepětí z přírodou mocný zážitek. Daleko za hranou nejvzdálenějších kopců mrkají v dolině drobná světla lidských objektů. Většina těch dole si podobný pocit neumí ani představit a ani vzdáleně by je nenapadlo, že se na ně někdo z výšky tmavé siluety hory dívá.  

Únava dosáhla maxima. Není důvod, proč tu na kamenné římse dál sedět. Oparně jsem se přemístil za hranu skály k batohu a pelechu. Z igelitového pytle vytahuji mokré tričko. Nyní přišla jeho chvíle. Musí ještě posloužit. Opět se protáhnu nad srázem za hranu na římsu a nechám triko spadnout dolů na jedinou jednoduchou a logickou cestu sem nahoru. Slyším jak dopadlo a zašustilo dole. Co dělat víc? Touto cestou sem medvěd určitě nepřijde. Mohl by sice lehce vylézt přímo po skále, ale už o mé přítomnosti bude vědět a nepředpokládám takový vývoj.  

Spokojeně se natahuji do připraveného pelíšku a jako obvykle hned usínám.  

Podle prosvětleného ciferníku hodinek bylo právě po půlnoci, kdy se ve starém lese pod severní, tedy měsícem neosvětlenou stranou skalky, ozvalo zapraskání větší zlomené větve. Spím obvykle slabě a mnohokrát se vzbudím a poslouchám, zda les něco poví. Tady nečekaně zakřičel a já byl v očekávání, co mohlo poměrně velký hluk způsobit. Pokud nějaké zvíře udělá nechtěný hluk, obvykle také v pohybu ustane a poslouchá co tento děj způsobí. Proto se také poměrně dlouho nic nedělo a já už zase začínal usínat. Vtom se hluboko dole pod skalkou ozvalo medvědí brouknutí. To obvykle jeden medvěd neudělá. Na rozdíl od přetažených lidí totiž samomluvou netrpí. Také se to hned potvrdilo. Pod severní stěnou skalky určitě noční chladný vzduch klesal a přinesl tak dvojici medvědů, jen předpokládám počet, pach člověka. Ve vteřině identifikace lidského pachu medvěd obvykle při pohybu změní prudce směr. To byl patrně hluk nechtěně zlomené větve. Medvědi si něco vzrušeně drmolili a po chvíli jeden znechuceně odfrkl. Ani mi to nemusel nikdo překládat...  

Jako obvykle v podobných případech se už pak žádný další medvědí projevil nekonal a medvědi zcela neslyšně vyklidili lidsky kontaminovanou kótu.  

Když se měsíc nachýlil k západu, začalo se jeho světlo prolínat s prvními nesmělými projevy svítání z východu. Opravdová tma se dnešní noc nekonala. Ještě na hranici šera jsem opět obsadil římsu a z pod maskování se kochal svítáním na hřebeni hor a čekal zázrak. Všechna zvěř, která vrchol kopce běžně obývá už ale o přítomnosti člověka věděla. Jediná šance bylo zatažení přetahující zvěře přes průsek vrcholového výšvihu. Minimálně dva medvědi už o mě věděli a další tu být už nemusí. Vánek konečně tekl jak se patří. Netrvalo dlouho a do průseku vstoupil mladý jelen. Zhruba v mé výšce v protisvahu spokojeně zalehl za okrajový keř. Byl jsem rád - ne pro fotku jinak tuctového jelínka, ale za jeho dokonalé smysly, které mi budou včas indikovat pohyb jiné zvěře. Sluníčko se vylouplo nad hlavní hřeben a aby nenechalo nikoho v nejistotě o svém plánu, opět peklo od první minuty.  

Jelen se začal nervózně ošívat a rozhlížet a nakonec se postavil. Ne však pro pohyb jiné zvěře, ale jen aby opustil sluneční paprsky a zašel za hranu dolů, do severního chladu lesa. Ještě hodinu jsem seděl na svém místě, než mi pohyb bublinek z dětského bublifuku ukázal znovu stoupavé proudy, které opět zavětřily protější průsek. Hotovo. Rychle dolů, než sluníčko rozpálí celou východní hranu.  

Zůstává však úžasný zážitek. Co naplat, fotka se vždy zdařit nemusí, hluboký zážitek však i tak stál za náročný výstup. Tak zase někdy...  

 

 



Komentáře ke článku

Zobrazit komentáře ( 0 komentářů ), Vložit komentář



Fotogalerie Michala Tušky
Design a kód Jan Chodúr