Michal Tuška: fotograf volné přírody


Autor
Poslední aktivita: 2024-04-20 19:44:33

Náhodná fotka:

Krátké setkání IV
Krátké setkání IV
(počet zobrazení: 110)

Proč jsme tady?

Vloženo: 25.12.2016 11:09
Počet zobrazení: 904

Proč tu jsme  

 

Dívám se na lidské počínání, a i když ho v podstatě chápu, nemohl jsem se dlouho zbavit pocitu, že to nějak z dlouhodobého hlediska nedává smysl. Tím myslím opravdu celý vývoj člověka na zemi. Vím, může mi to být jedno, jako většině lidí, stejně vývoj nikdo a nic nezastaví. Bylo by to totiž špatně a já už vím proč. Dlouho jsem hledal a nakonec našel opravdu "Mé" vysvětlení. Berte ho prosím s humorem. Doufám, že vás pointa překvapí.  

Pro tuto úvahu není ani tak podstatné, kde a jak jsme se tu ocitli. Jestli nás stvořil zázrakem Stvořitel za sedm dní nebo matka příroda cestou evoluce za milióny let. Mně spíše zajímá, proč tu, coby „civilizace“ jsme, jaký máme úkol a kam kráčíme. Ať nás stvořil kdokoli, byl jsem vždycky přesvědčený, že někde, musel udělat chybu. Stvořil totiž milující páry s ohromným potenciálem množení. Zároveň nenasytná monstra ničící vše, co nás omezuje a stojí v naší cestě víry, pokroku, nebo mnohdy, jen našim osobním plánům. Těmito předpoklady a schopnostmi vybavené lidstvo postupně anektuje, vysává a pravděpodobně i zničí naši, dříve "nekonečně velkou" planetu. Zároveň nám obecný stvořitel dal předpoklady objevovat nové světy, pochopit souvislosti a učit se z chyb, pronikat do jádra problémů i hmoty. Tím úspěšně eliminovat také jeho občasné snahy o potlačení naší expanze morovými, či jinými ranami, které občas na zdivočelé lidstvo obecný stvořitel sešle. Z pohledu lidstva to na první pohled vypadá správně a sympaticky, lidstvo si poradí se vším!  

Pokud si dáte trošku práce, tak na internetu najdete podrobné informace o populační křivce celé lidské společnosti. Velmi přesvědčivě působí informace o růstu velikosti populace doby bronzové, železné, naší četnosti ve století páry a kolik je nás ve století informačních technologií. Nevím sice, jaké další významné časové mezníky ještě lidstvo stačí pojmenovat, ale vzhledem ke strmosti populační křivky jich mnoho nebude. Poměrně brzo bude na zemi těsno. Těsno pro lidi znamená žádné místo pro přírodu, která nám dává životní prostředí, což je soubor podmínek, umožňující naši existenci. Tento trend je nezastavitelný lidskou mocí ani rozumem, může to vyřešit jen obecný stvořitel sesláním nějaké radikálnější pohromy s fatálnějším dopadem na lidi. Například takový asteroid. Pokud to ovšem neudělá zavčasu, pak si lidstvo najde řešení, jak kosmickou hrozbu včas odklonit, či eliminovat. Situace s naším přemnožením je tedy zjevná a není v lidských silách tento devastační přístup k planetě zastavit. Pokud je však obecný stvořitel všemocný a vševědoucí, takovou fatální chybu by přece nedopustil. Co když je to všechno jinak? Co když žádný asteroid nepřiletí? Proč tak usilovně, prvoplánově a nezvratně, celá tisíciletí pracujeme na svém zničení?  

Sílu na destrukci lidstva má pravděpodobně jen sopečná činnost a zásah z oblohy. Jedno či druhé kdysi vyhubilo dinosaury, ale na lidi to stačit nemusí. Když už jsme u oblohy a vesmíru, pak ji většinou se zájmem pozorujeme. Dlouhé noci jsem prožil venku, v lesích i horách a ke sledování její záře jsem měl dosti příležitostí. Pohled na temně modrou, jasnou noční oblohu plnou hvězd je nádherný, uklidňující a emotivní zážitek. Nabízí spoustu otázek. Logickou asociací je příměr s mikrosvětem. V prostorové hierarchii umíme s bídou dohlédnout o jednu úroveň nahoru i dolů, k první hvězdě mimo sluneční soustavu a v mikrosvětě k molekulám a atomům. Situace je tu obdobná jako ve vesmíru. Je velmi pravděpodobné, že jádro atomu se z něčeho skládá, stejně tak i náš známý vesmír může být jen materiálem obří knihy, ze kterého někdo právě čte o svém vesmíru i mikrosvětě. V podstatě nám to může být jedno. Máme příliš málo času objevovat, co je za naším vesmírem a naopak děje pod mikrosvětem jsou natolik rychlé, že je nebudeme nikdy umět zachytit.  

Pozorování noční oblohy mi však nabídlo jednu možnou cestu k vysvětlení i překvapivou odpověď na úvodní dotaz, tedy "Proč jsme tady?“ K čemu jsme naší planetě a potažmo celému vesmíru? Z přírody dobře vím, že nic tu není samoúčelné. Zároveň, proč obyčejný slušný člověk bez ambicí ovládat světy a ctící přírodu nemá šanci běh věcí zastavit. Také vysvětlení, proč lidstvo vlastně opravdu jde směrem, který obecný stvořitel přesně a neomylně určil.  

 

 

Pokusím se celou věc vysvětlit.  

Mým výchozím bodem je realita rozpínání vesmíru. Obecně se zdůvodňuje Velkým třeskem. Proč ne. Třesk je dobrý pohon a využíváme ho stále více i my, lidé. Od vynálezu střelného prachu a mocného urychlení projektilu ke spalovacích motorů až po nejnovější pohony vesmírných plavidel. Z termínů „zakřivení vesmíru“ a „časoprostoru“ je mi poněkud těsno a moje hlava tento pohled transformovala do pocitu nerovnoměrného rozpínání vesmíru. Pokud se takto věc pojme, pak můžeme předpokládat dvojí vysvětlení. Někde to rozpínání prostě drhne a v této dráze se vesmír rozpíná pomaleji. Na druhé straně může být dodáním energie vesmír ve svém rozpínání urychlen. Pokud nepřehlédneme, že zrychlení potřebuje energii, pak ji musíme někde vzít. Ale kde? Tady mám řešení:  

Kdysi dávno na Zemi, vzhledem k její optimální vzdálenosti od Slunce, začaly vznikat první podmínky života, aminokyseliny a podobná biochemie. Následně první formy opravdového života. Ještě později vyšší formy a na začátku našeho věku myslící a sofistikované bytosti. (Osobně inklinuji spíše k tomuto pojetí, tak mi promiňte, že jsem stvoření vyeliminoval). Nejvíce myslící bytost, (oni totiž myslí i jiné bytosti, než lidé), ty jednoho dne pochopily, že svým rozumem předčily větší silnější a zdánlivě nebezpečnější monstra v predační hierarchii. Také prvním lidem pomohla v likvidaci těch největších a opravdu nebezpečných i náhoda ve formě nekřesťanské zimy Doby ledové. Mazaní lidé pak s menšími druhy živočichů už zametli snáze. Myšlení jim docela šlo a tak se zbavili predátorů, naučili se využívat a později zneužívat vstřícnou všudypřítomnou přírodu a její zdroje. Naučili se chránit před okolními negativními faktory. Pomohlo jim i objevení skla. Přes zasklené okno jde světlo, neutíká teplo a neprojde nežádoucí živočich. Co víc, z pokaženého skla se vyloupla čočka. Nešikovný sklář jich vyrobil hodně a šikovný myslitel pochopil jejich ohromnou cenu. Z nudy tehdejší doby, za dlouhých zimních večerů, bez sdělovací techniky a informačních systémů, pak dal dohromady optické zákony. K pořádnému dalekohledu bylo z historického pohledu jen kousínek. Ty se navíc, od té doby, stále zdokonalují a je možné koukat dál a dál. Statistickým duším přišlo zajímavé hvězdy počítat, identifikovat, popisovat a dále lustrovat.  

Kdysi se z jednoho, právě pozorovaného zaevidovaného malého popsaného, světelného bodu vzdáleného vesmíru stala velice jasná hvězda, mnohonásobně větší velikosti s ohromným energetickým tokem. Lidé objevili gigantickou energii Supernovy. Tehdy to moc lidí nezajímalo, byly hmatatelnější problémy k řešení.  

Ve vývoji lidstva nastala móda rozbíjení. Nejprve se rozbily staré pořádky, staré mocnosti, později se rozbíjely materiály a hledalo se, z čeho jsou. Objevily se molekuly a atomy. Kam dál? Je třeba rozbít atom! Velice příhodně se právě včas narodila madam Curie a další její myšlenkoví následovníci. Těm se to opravdu povedlo. V malinkém nicu bylo překvapivě energie. Tehdy ji ještě nebylo tolik třeba a tak jsme raději zapřáhli dostačující sílu páry, později výkonnější elektřinu.  

Aby bylo všeho dosti a ještě vice, potřebujeme stále silnější zdroje energie. Napřed váleční technologové a pak užitá věda se opět vrátila k praktikám rozbíjení atomů. Tady je nadějný potenciál. Teoreticky se dá rozbít cokoli. Od lidských vztahů, přes politické struktury a státní formy až po atom čehokoli. Každé uvedené vždy vybudí nějakou energii. To poslední ovšem přináší maximum z minima. Ve snaze získat energie neomezené množství pak cesta logicky vede k tomu, čeho je na povrchu Země nejvíce, vody. Pár kilogramů jaderné bomby zničilo celá města. Co by tak dokázala neřízená řetězová reakce vody?!!!  

Zatím to neumíme.  

Někde nedaleko, ve vesmíru je naše nejbližší hvězda mimo naši soustavu – Proxima Centauri. Na její orbitě byl nedávno zaznamenán objekt, o něco větší naší planety, pohybující se v optimální vzdálenosti od svého slunce. Vědci ji pojmenovali "Proxima-B" Je na ní předpoklad obdobných možností pro život, jako na Zemi. Hypoteticky tam může být voda a možná i nějaká forma života. Možná se vývoj dostal až k lidem. Něco už možná pochopili a vyvíjí svou „jedinečnou civilizaci“. Někdo už snad pokazil odlití skla. Třeba už někdo sepsal i optické zákony a jiný maká na kartotéce hvězd. Zrovna kouká fungl novým dalekohledem, kam jen dohlédne naším směrem. Najednou se jedna malá zaevidovaná planetka „People-13612“ rozzáří a mnohonásobně zvětší svůj světelný i energetický tok. „Sláva! Objevil jsem Supernovu“! Zazní výkřik do mrazivého ticha noci na planetě Proxina-B. "Bude se jmenovat po mé manželce"...  

Nadšený a rozechvělý badatel rožnul světla v observatoři, postavil na kávu a jal se svůj objev vysílat vší dostupnou technologií do celého světa. Tím mimoděk zvýšil potřebu energie. U kávy pak dumal, kde se vzala ta ohromná energie Supernovy Jiřinky? Nikdy na to nepřijde!  

Technologický vývoj na vzdálené planetě People-13612 dosáhl svého maxima a poslání lidstva svého cíle. Nechtěné spuštění neřízené štěpné reakce vody, v honbě za neomezenými zdroji energie, na dvou třetinách povrchu této planety, byl husarský kousek vědy a poslední majstrštyk tamní civilizace.  

Energie vesmíru je obnovitelná a tedy nevyčerpatelná. Sláva civilizaci!  

A proto tu jsme!  

 

 

 



Komentáře ke článku

Zobrazit komentáře ( 5 komentářů ), Vložit komentář



Fotogalerie Michala Tušky
Design a kód Jan Chodúr